Připomínáme, že až do 13.srpna můžete hlasovat v naší madeirové soutěži. Odkaz na hlasování najdete ve článku se soutěžními příspěvky.
Slow fashion je v dnešní době fenomén. A mými posledními šaty se můžu s čistým svědomím k jejímu praktikování přihlásit. A to doslova. 🙂
O udržitelné módě jste si mohli přečíst nedávno v článku od Jany. Já s jejími tvrzeními samozřejmě jen souhlasím, za ty roky, co spolu fungujeme zde na Stehu, jsme zjistily, že se navzájem hodně ovlivňujeme a posouváme dál společným směrem, přestože jsme každá jiná. Naprosto stoprocentně se ale shodujeme v tom, že rády nosíme padnoucí módu z kvalitních materiálů a proto si převážnou většinu šatníku zaplňujeme vlastními výtvory. Kvalitní materiály sice něco stojí, ale jakmile si na ně zvyknete, o dost hůř se vám bude chtít zase klesnout zpět do světa umělotin a hadrů. Ale neberte mě úplně za slovo, není totiž umělotina jako umělotina. Spousta kvalitních funkčních látek je vyrobena z umělých vláken, bez kterých by se nedosáhlo požadovaných vlastností. Za umělotinu a hadr v kontextu mého myšlení považuji tahavá úpletová trička či letní šaty z polyesteru, ve kterých se zpotíte i bez sebemenší fyzické námahy nebo umělé flauše na kabáty, které vás v zimě rozhodně nezahřejí a navíc hrozně vypadají. Chápu, že velkou otázkou je především v dnešní době cena, ale právě proto je lepší koupit si luxusnější materiál a s tvorbou si vyhrát.
Když jsem se naposledy dostala do obchodu s látkami, bylo to těsně před naším kurzem v květnu. Na instagramu jste pak mohly vidět naše úlovky. Já jsem měla to úpletové plisé, ze kterého jsem si ušila šaty a ze zbytku ještě i tričko. A pak malý štůček hedvábíček… Na šatičky. V květnových Patrones se mi totiž zalíbily tyto šaty.
Od začátku jsem měla sice lehké pochyby ohledně vhodnosti střihu na mou postavu, ale kombinace materiálů a tím pádem i zajímavost šatů se mi tak moc líbila, že jsem to hodila za hlavu. Baví mě totiž výzvy. Když mám šít něco úplně jiného než dosud nebo ráda střídám v následných projektech materiály či techniky. Prostě mě nebaví stereotyp.
U pana Pavlačky jsem našla látku s nádherným vzorem.
Horší na ní bylo to, že se jedná o hedvábné devoré (představte si to asi jako jemný šifon, který je ale záludnější v tom, že místy je zatkávaný saténovými kousky, takže každý centimetr se chová jinak než to místečko vedle něj – prostě peklo) a i cena byla tedy poněkud vyšší. Ale neodolala jsem. Navíc se mi podařilo do kombinace sehnat i ostře růžovou barvu společně s černou a v celku to prostě bylo super. Hned jsem se viděla, jak v prvních horkých červnových dnech vymyslím příležitost, kam si takové šaty vzít. Jenže tak rychlé to nebylo. Zkrátka slow fashion ve všech ohledech.
