Šití jako cesta k duševnímu zdraví

Odcházím z práce. Čeká mě sprint přes obchod na parkoviště, sednout do auta, naladit navigaci abych nestrávila následující hodinu v kolonách, podle vypočítaného času infarktová nebo naopak poklidná jízda směr naše městečko, kde vyzvedávám mladší dceru ze školky, skáčeme do auta a jedeme pro starší dceru o dvě vesnice dál, kam chodí do školy. Ještě se pohoupat a sklouznout na hřišti, mami máš pití, já mám hlad, já domů ne… Opět nasedáme do auta, před domem nastane scéna, kdy mladší nechce z auta, dávám starší dceři klíče, aby otevřela dveře a za houkání alarmu si vzpomínám, že je vlastně zakódováno. Konečně zaklapnou dveře a jsme doma. Úklid, úkoly, svalení se na gauč, mami, pojď si se mnou zahrát monopoly, mami, já toto… V týdny, kdy má manžel ranní, se mohu alespoň těšit na brzký příchod tatínka, který má až zázračný vliv na chování holčiček. Když je doma, dokážou si hrát samy, nezlobí, ječí o 50% méně a je celkově o dost větší pohoda. Když jsem s nimi doma sama, zažívám několik scén za hodinu, protože jsem mladší zula boty, nezula jsem jí boty, šla jsem s ní na záchod, nešla jsem s ní na záchod, oloupala jí mandarinku, neoloupala mandarinku… starší se zase hroutí, že není ve všem perfektní a ve škole měla samá neštěstí, jako třeba nevyhrála nějakou soutěž v družině a ze psaní nedostala jako její spolužačka jedničku (protože ty dvě další, co dostala na rozdíl od té samé spolužačky z matiky a prvouky se nepočítají). Den ve školce a škole, kde jsou za největší andílky a miláčky paní učitelek, si vybírá svou daň. Večer se mě pak manžel ptá, z čeho jsem tak zdrchaná a co bych ráda. ZAVŘÍT SE DO ŠICÍHO POKOJE A DĚLAT, ŽE TAM NEJSEM!