Nad tématem dnešního článku jsem se zamýšlela při šití jednoho z posledních kousků. Pokud nás sledujete pravidelně a delší dobu, jistě si pamatujete naše společné šití z loňského podzimu, kdy jsme zpracovávaly prošev. Já se tenkrát rozhodla pro ušití vesty podle inspiračního obrázku z dílny Hany Zárubové. Neměla jsem střih, držet jsem se mohla pouze tří fotek, u kterých jsem po zevrubném pátrání zjistila, že nejspíš ani nejsou ze stejného modelu. Ale vesta se mi líbila a pokusila jsem se o ušití podobné. Byl z toho můj originál a ten se naštěstí podařil. Z vesty jsem nadšená, nosila jsem ji nejen jako přechodový kousek, ale prakticky i celou zimu, obstála jsem s ní i na sjezdovce (rozumějte pod sjezdovkou v občerstvovacím stánku, když jsem dohlížela na děti), kdy se hodila jako zateplovací vrstva na tenkou péřovou bundu. Sklidila jsem na ni spoustu pochval a otázek, kdeže jsem ji koupila… A i pár dotazů, zda bych nebyla ochotná ji také ušít. Jenže to bohužel musím odmítat, přecijen na zakázkové šití nemám časovou kapacitu. Jedna z mála osob, které občas řeknu ano a něco jí ušiju, je moje sestra. A tak to bylo i s touto vestou. Odsouhlasila jsem ji s tím, že třeba někdy jo. Trochu jsem doufala, že se na to zapomene, ale pak jsem při jarním výprodeji látek v Mentalistu narazila na materiál, který byl moc pěkný a navíc za výhodnou cenu – objednala jsem jej s tím, že tedy třeba opravdu jednou se do toho pustím. V létě žádné urgování neprobíhalo, ale s klesajícími stupni Celsia začaly i dotazy typu: Co moje vesta? Takže jsem se jeden víkend odhodlala a šla do toho.
Šusťák jsem si rozložila na podlahu, přinesla svoji vestu a začala přemýšlet, jakže jsem to vlastně šila a jak se do toho pustit. Prošla jsem si i své články, abych si vše připomněla a zjistila jsem, že by bylo nejspíš vhodnější nyní postupovat úplně jinak. Přeci jen předchozí zkušenosti ze šití originálu mě posunuly jiným směrem a podstatně změnily postup prací… K lepšímu, nebo řekněme hlavně k jednoduššímu postupu. U té své vesty jsem se totiž potřebovala nejprve dobrat k celkovému tvaru, zatímco nyní jsem si jako první ušila detaily. Tedy především ty kapsy, se kterými jsem se u své první vesty dost natrápila. Ono totiž všívat kapsy se zipem do dvou vrstev zatepleného šusťáku nebyla žádná procházka růžovým sadem. Zato tentokrát to vůbec nebylo komplikované, protože jsem kapsy ušila jako první jen do jedné vrstvy šusťáku, kde jsem si udělala výpustkový průhmat na zip, ten všila do připraveného otvoru a z rubu našila kapsové váčky. A to všechno jen díky tomu, že už jsem podle své první vesty věděla, do jakých míst kapsy přesně umístit.
Vrstvy vesty s kapsami před sešitím.
