Minulý týden jste mohly shlédnout vánoční šaty, tedy dokonce dvoje, které si ušila Jana. Dnes je řada na mně. To já pro změnu vánoční šaty většinou plánuji každou zimu již v předstihu. Mám cekem ráda ten pocit ušít si něco nového a speciálního právě pro tuto příležitost. Ale nikdy to nebývají šaty jen na jedno použití, snažím se, abych je pak využila i jindy. Letošní podzim jsem neměla v plánu nic konkrétního, dokonce jsem si i říkala, že si letos vezmu své růžové Lanvin šaty. (Ano, odkaz je na článek Janiných šatů, ale já mám úplně ty samé. Možná jste to v našich článcích či komentářích lehce zaznamenaly – občas si s Janou kupujeme totožné látky, pokud jedna najde něco zajímavého, dá vědět té druhé, no a dokonce si občas ušijeme i stejné věci :-). ) Jenže pak vyšly nové Patrones 428 v elektronické verzi a já tam zahlédla moc pěkné šaty. Nejprve se mi prostě jen líbily. A vůbec ne jako vánoční. Při druhém listování jsem si říkala, že bych je možná ráda vyzkoušela a jelikož mi to pořád vrtalo hlavou, začala jsem uvažovat, z čeho by tak asi byly dobré. Nechtělo se mi úplně nic nového kupovat, strávila bych totiž výběrem zase plno času, tak jsem šla nahlédnout do skříně, jestli něco vhodného nenajdu. Ale už v tu chvíli jsem měla tak trochu představu, z čeho je spíchnout. Už několik let mi tam totiž leží krásný, petrolejově zelený krep. Ani nevím, kde jsem ho tenkrát koupila. Už hodněkrát jsem ho ze skříně vyndala a snažila se k němu najít vhodný střih, nebo naopak, když jsem náhodně někde nějaký střih viděla, tak jsem přemýšlela, jestli by na to ten krep nešel využít. Na tyhle šaty jsem měla tak akorát vhodné množství, tak jsem si řekla, že to risknu a ušiju si tak šaty k vánočnímu stromečku.
Vystřihla jsem si tu největší velikost – 46. Při polohování na látku mi to pak ale trošku nevycházelo, látka měla o trochu užší šíři než standard. Takže se mi tam nechtěly vejít pruhy na kanýrky. Měla jsem trochu dilema – buď to nechat tedy bez těch kanýrků a udělat hladké šaty nebo použít jinou látku. Normálně bych se přiklonila k variantě číslo 1, což je realistická cesta odstraňující možné i nemožné zapeklitosti, taková sázka na jistotu. Ale pak jsem si nakonec řekla – když už, tak už, jdu do střihově nezvyklých šatů, tak ať jsou tedy takové, jaké mají podle návrhu být. A zvolila jsem černou organzu. Rovnou jsem byla přesvědčená, že vynechám manžety na rukávech, a ty zakončím jen tunýlkem s gumičkou, abych je mohla nosit lehce vyhrnuté.
