Když jsem poprvé objevila stránku střihů Grasser, na tuto tuniku jsem bohužel nenarazila. Je totiž jen a pouze na ruské mutaci, kam jsem se dostala až poté, co mi Jana prozradila to kouzlo s nižšími cenami. Tím, jak jsem na stránkách pro mě plných jen nesmyslných hieroglyfů brouzdala, zjistila jsem, že obsahují i jiné střihy, tak jsem si raději prošla celou jejich nabídku. A tunika s číslem 291 mě zaujala na první pohled. Jestli to dobře chápu, jejich modely jsou číslovány vzestupnou řadou a tento proto pochází nejspíš z jejich počátků.
Trochu mi na této tunice vadila ta kapuce a ani se mi moc nezamlouval druhý alternativní typ límce – stojáček. Ale to bylo to nejmenší, plánovala jsem výstřih nějak upravit.
Když jsem střih objednávala, přepnula jsem si prohlížeč do režimu překladu, abych vůbec zvládla objednat správnou velikost. A zjistila jsem, že u střihu existuje záložka “hodnocení”. A protože tam bylo 16 příspěvků, nakoukla jsem do ní. A pomalu mě začínalo nadšení ze střihu přecházet. Překlad překladačem je sice místy velmi vtipný (což mě nepřekvapilo, už jsem se s tím setkala a psala jsem o tom v článku Zaraska se tvořila uzlem), ale kromě dotazů, zda je nějaký konkrétní materiál vhodný, jsem tam našla i stížnosti. Ty se za prvé týkaly velikosti – střih je prý dimenzovaný velmi nadhodnocenně, takže i já rovnou volila o číslo menší velikost, za druhé pak problémů v konstrukci. To už byla zmínka více nepříjemná. Problém je prý v tom, že v tunice není možné zvednout ruce. To by se podle technického obrázku dalo lehce předpokládat, nečekala bych, že v takovém modelu budu někde vzpažovat, ale kvůli pohodlí se nechci přeci v žádných šatech cítit svázaná. No, i tak jsem si řekla, že dám střihu šanci, přestože budu muset dělat zkušební model. Objednala jsem si tedy velikost 50, ale mohla jsem jít ještě i o číslo níž. (Už předtím jsem od nich šila mikinu ve velikosti 52, která mi seděla dobře.) Vzhledem k tomu, že se jedná o starší střih, není ještě zpracováván pro různé výšky postavy.
Zkušební model jsem udělala z obyčejného ikeáckého plátna. A byl obrovský. Potenciál to mělo, ale nadšená jsem tedy nebyla. A ten problém se zvedáním rukou byl opravdu nepříjemný.
