Když tak přemýšlím o svém posledním šicím projektu, je to vlastně taková stínová, odvrácená strana loungewearu: zatímco pyžámka a domácí oblečení typu župánků a teplákovek slouží (nebo aspoň před koronavirem sloužilo) hlavně k povalování a odpočinku, zástěry a zástěrky (a pláště a poslední dobou dokonce i domácí rondony) jsou také často užívané v domácím prostoru, ale jejich definice je jasně pracovní. I když se nám dneska svět loungewear a zástěr zdá odělený jasnou linií, historicky tomu tak nebylo. I proto, že loungewear je velmi novou kategorií odívání a zástěry a šatové zástěrky vládly času strávenému v domácnosti mnohem déle a globálněji. Proto bych se dneska u nich ještě krátce pro širší kontext našeho společného šití zastavila.
Osobně jsem přitom donedávna měla zástěry v kategorii “nikdy” – byly pro mě symbolem amerických lobotomizovaných hospodyněk z 50. let, jejichž život se doslova smrskl na pobývání v domácnosti. Nesnášela jsem také dederonové modely zástěr normalizační doby, kdy jsem vyrůstala. Nikdy jsem snad neviděla ani svoji babičku, která byla neuvěřitelně šikovná kuchařka, v zástěře. Mojí mámu jako hodně zaměstnanou ženu vaření nikdy moc nebavilo, nicméně skvěle zvládala umění “se u toho neumazat”, takže ani ona žádné zástěry nevlastnila. Prostě se mi tohle téma a tenhle kus oděvu celý život vyhýbal stejně, jako já jsem se dlouho vyhýbala většině činností v kuchyni.
-
- Většina zástěr mi vždy připadala esteticky nesnesitelná. (Na obrázcích reklamy na zástěry a hospodyňky amerických 50. let, vlevo východoněmecké ženy v dederonu.)
Nicméně poslední dva roky trávím pracovně v kuchyni nějaký ten čas každý týden a protože se od mouky, těsta a čokolády umím zaprasit pořádně, téma zástěr se samo aktualizovalo.