23.11.2020 | Petra | 14 komentářů

Co dělat, když kaizen nefunguje?

„Jsem prostě líná,“ napsala nám sebemrskačsky naše čtenářka Irena v reakci na článek o metodě kaizen, „dvě hodiny mi trvá, než se k šití rozhoupu, šít po půlhodinách mi prostě nejde.“ V soukromé zprávě si ještě přisadila, že je asi už stará a jiná generace, že takové disciplinační věci „nezvládá“. Uklidnila jsem ji, že je na sebe úplně zbytečně přísná, že na mě kaizen taky vlastně nefunguje, respektive že je to něco, co jde proti mému šicímu naturelu tak moc, že jakékoliv pokusy o „zdokonalování“ mé výkonosti jsou kontraproduktivní a výsledná práce mě pak netěší už vůbec. Kaizen předpokládá hansei, což je princip neustálého vyhledávání svých nedostatků, princip neustálého sebekritizování, který si podle téhle metody máme přisvojit i v okamžicích, kdy máme důvod se radovat z úspěchů. Nemám ráda korporátní motivaci, dokonce nechci bojovat s prokrastinací, protože to, co pro mnohé je už prokrastinace a odsouvání akce, je pro mě součástí tvůrčího procesu – a některé věci prostě je dokonce zábavnější plánovat a snít o nich, než je finálně tvořit. (Nehledě na to, že při tom promýšlení se neustále proměňují a žijí si svým životem, který může vést k úplně jiným výsledným podobám, než jsem původně zamýšlela.) I v jiných kontextech než je šití jsem se teď párkrát přimotala k debatám o kreativitě a různém prožívání možností, které nám přinesl lockdown – ať už je to možnost sám tvořit něco v nucené izolaci, nebo naopak hledat cesty, jak být kreativní s dalšími členy domácnosti. Když se kolem sebe rozhlédnete, možná vás zarazí, jak tyhle věci každý prožívá úplně jinak (někdo se už od jara naučil japonsky, zkrotil chlebový kvásek, rozjel on-line byznys nebo založil s dětmi punkovou kapelu – někdo naopak už pár měsíců prosedí hodiny v meditačním sedu nebo tráví většinu volného času kompenzačním nakupováním on-line nebo u úplně pitomých reality show na Netflixu).

Možná tyhle proměny kreativního nastavení souvisí i obecněji s nastavením osobnosti, která nutně není daná jen výchovou a sebedisciplínou. Kamarádka psycholožka tvrdí, že my „pomalí“ patříme mezi tzv. acetylcholinové typy osobnosti (většinou definované silnými sklony k introverzi), co neumí rychle přepínat mezi činnostmi, rychlé střídání aktivit je stresuje, flow a radosti z tvoření dosahují až po delším ponoření do aktivity, ideálně, když u toho mohou být úplně sami. Je to prostě jiné nastavení mozku, oproti opozičnímu dopaminovému typu nepřináší uspokojení z rychlého, dynamického konání, akčního jednání ani riskování u věcí, které tihle acetylcholiňáci, jak jsme jim začali říkat, vnímají tak, že je lepší je ještě dovymyslet :). Píšu o tom tak široce proto, abyste věděly, že pokud i vás kaizen děsí, prostě jen nemusíte být ten správný typ a asi máte hledat jiné formy motivace nebo inspirace. Nebo si prostě nenastavovat laťku tak vysoko a připustit, že když šití složitých věcí nejde, užijete si projekty malé a najdete v nich stejnou radost, jaká je pro někoho spojená jen s neustálým sebezdokonalováním a detailním plánováním. Další rok může přinést zase jiné podmínky, kdy třeba zjistíte, že už to funguje i s kaizenem.

Článek je přístupný pouze předplatitelům.

Pokud máte zaplacené členství, tak se stačí přihlásit.

Pokud nemáte zaplacené členství, tak ho můžete zakoupit zde.

Článek pro Vás napsala Petra (23.11.2020/4:36)
Kategorie: Odstřižky..., Příběhy našeho šití, Psychologie šití
14
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x