Móda a čas

Ke konci jarního lockdownu jsem se vám svěřovala, jak moc mi chybí cestování za kulturou a do velkých světových galerií, kde můžete během pár hodin jak ve stálých expozicích, tak i v aktuálních výstavách nabrat tolik inspirace, že vám to vydrží na několik měsíců nebo dokonce let. A protože to nevypadá, že bychom v nejbližších měsících někam jen tak za podobnými zážitky vyjeli, pořád dělám to, že nasávám inspiraci z virtuálních muzejních prezentací, stejně jako se občas vydávám na online procházky svými oblíbenými městy pomocí Street View. Je to divná doba a divné možnosti, jak dělat úplně normální věci :).

Nějakou dobu to vypadalo, že světová muzea budou hodně výstav zpřístupňovat i virtuálně, ale mezitím přinejmenším velké americké a britské instituce znovu otevřely v omezeném provozu své brány skutečným návštěvníkům a virtuálně dávají jen maličko nahlédnout do toho, co se právě děje. Přesto mě ale jedna z nových výstav zaujala natolik, že se k těm několika obrázkům, textům a videím, co z ní na webu jsou, opakovaně vracím a pod jejich vlivem přemýšlím, co o módě a jejím historickém vývoji vypovídají.

Jde o výstavu About Time: Fashion and Duration (O čase: Móda a její přetvávání), která byla minulý týden otevřená  v Metropolitním muzeu v New Yorku. Met má ve svém oddělení dějin odívání (v této podobě založeném v roce 1959 a nazvaném The Costume Institute) více než 35000 oděvů a doplňků. Nemá žádnou stálou expozici, nicméně každý rok uspořádá ze svých sbírek alespoň jednu výstavu věnovanou specifickému tématu nebo výraznému designérovi. První pondělí v květnu pořádá také Met Gala, galavečer zahajující výstavní sezónu institutu, jehož téma v posledních letech rezonuje s tématem aktuální výstavy (vzpomeňme třeba na ty neuvěřitelné kostýmy, co celebrity vynesly na gala v roce 2018, kdy byla tématem katolická imaginace – např. Rihanna jako Papežka vám určitě neunikla). Od 70. let je Met Gala ve spolupráci s redakcí Vogue a osobnostmi jako byla Diana Vreelandová a v současnosti je Anna Wintourová událostí, která ovlivňuje módní svět přinejmenším ve stejné míře, jako světové týdny módy, na kterých se prezentují nejvýznamnější módní návrháři.

Letošní gala bylo kvůli epidemii zrušené, což je velká škoda, protože téma výstavy by představovalo docela výzvu i pro vynalézavé účastníky večírku. Kurátora výstavy Andrewa Boltona inspirovala scéna z klasického filmu Orlando, který na motivy románu Virginie Woolfové v roce 1992 natočila režisérka Sally Potterová. Úžasný film s ještě úžasnějšími kostými Sandy Powellové se odehrává v několika časových rovinách, mezi nimiž prochází kterými hlavní postava, střídavě muž a žena ztělesněná Tildou Swintonovou. Ve této scéně, kterou Bolton cituje jako hlavní inspiraci pro výstavu, probíhá Orlando labyrintem nejdříve v šatech typických pro francouzskou dvorskou módu 18. století, aby na druhé straně vyšla v šatech britského stylu typických pro polovinu 19. století.

Výstavu About Time vytváří dvě časové osy, nebo spíše smyčky, stylizované do dvou kruhů ve tvaru hodin. V jedné řadě jde čas chronologicky, vystavené exponáty odrážejí módu ve “vývoji”, tedy jako řetězec nejdříve aktuálních a novátorských, ale postupně nutně zastarávajících modelů. Tato linka ukazuje vývoj módy za posledních 150 let, tedy po celou dobu existence Metu. Téměř všechny modely z této řady jsou vybrané v černé barvě, což umožňuje soustředit se na vývoj tvaru, materiálu i zpracování. Druhá řada, označovaná jako “Interruptions” ukazuje jiný příběh módy, cyklické návraty a znovuobjevování některých tvarů, motivů i vzorů, a to jak v poctách historii módy, tak i v pokusech o její dekonstruci, tedy rozbití a přeskládání základních prvků do nového tvaru. Historie módy se tu cyklí, vrství, vrací se ke svým kořenům, jednotlivé modely jsou samy o sobě neuvěřitelně krásné, ale zároveň vstupují do vztahu ke svým zrcadlovým protějškům z jiných dob. Celé je to intelektuální a zároveň senzuální, zneklidňující a uhračivé. Pusťte si virtuální prohlídku zde a užasněte spolu se mnou. A nebo pokud si nechcete rovnou dát prohlídku, několik dvojic z obou řad si můžete prohlédnout podrobněji v tomto odkazu, popisky k výstavě najdete tady. Mé nejoblíbenější dvojice z toho, co je ve výběru, jsou tyto:

Vlevo: Dior, sáčko označované jako “Bar”, kolekce jaro/léto 1947. Vpravo: Džunja Watanabe Comme Des Garçons, set z kolekce podzim zima 2011/2012. Zdroj: metmuseum.org

Legendární diorovský Bar Suit, který spustil revoluční nový look vs. stejný tvar kožené bundy do Watanabeho pro Comme Des Garçons. Pokud máme nový look spojený s extrémní ženskostí, křehkou elegancí a jakousi rozmařilostí, kožená verze dané siluety spojuje kontrasty – ženskost s drsností, animálnost kůže se stylovou úsporností, vypasování a zároveň vycpávání siluety navrácené v době, pro kterou už to dávno není typické.

Vlevo: Kostým Viktor & Rolf z kolekce jaro/léto 2005. Vpravo: Večerní style od Madeleine Vionnet, 1939. Zdroj: metmuseum.org

Motiv mašlí, které se zmocňují oděvu a stávají se jeho hlavním tématem. Decentní aplikace u mme. Vionnet, “splašené” mašlování od Viktora a Rolfa o 65 let později. Křehké šaty vs. přísný kostým pánského stylu, který dramaticky “přiškrtily” brutální mašličky spojované tradičně s jemnou ženskostí.  

Vlevo: Šaty od paní Arnoldové, asi rok 1895. Vpravo: Comme des Garçons, podzim/zima 2004/2005.

Dekonstrukce klasického modelu od Comme des Garçons. Pozdně viktoriánské šaty s šunkovými rukávy, možná dokonce vdovské, jsou rozložené na základní prvky a složené do nového, avantgardního tvaru. Ten zároveň přiznává svou inspiraci, ale přitom se od její “spořádanosti” distancuje a sešněrování společenskými konvencemi doslova roztrhává.  

Jak říká Bolton, čas a móda jsou symbionti, jejichž vztah je mnohem složitější, než si běžně připouštíme. Kdybych teď žila v New Yorku, nejspíš byste mě každý čtvrtek mohli potkat v Metu, jak nad tím přemýšlím a kochám se :).

(P.S. Na obrázku v náhledu článku je korzetový model od Iris Van Herpen z haute couture kolekce podzim/zima z roku 2012-2013 a plesové šaty od Charlese Jamese z roku 1951. Komentář už myslím tahle dvojice nepotřebuje.)