Stojím ve svém šicím pokoji před zrcadlem a zkouším si právě dokončené šaty. V tom vejde moje čtyřletá dcera a prosí mě, abych jí přečetla shluk písmen, co zrovna napsala. Upře na mě oči a pronese: “Ty jsi krásná!” Moje holčičí já se zatetelí blahem, protože kdo by tohle nechtěl slýchat. Dcera ale pokračuje: “Taky chci takový!” Jsem trochu zklamaná, protože jde o ty šaty, respektive o tu nádhernou květovanou látku, ne o to, že jsem si ušila něco opravdu slušivého.
V té chvíli jsem se trochu zarazila a vzpoměla si na situaci před mnoha lety, kdy jsem ještě jako svobodná a bezdětná chodila na lekce některé z odnoží jógy. V sále, kde se lekce konala, nebyla žádná zrcadla.
