Každá z náš v redakci má nějaký nekonečný příběh s určitým kusem oblečení, který se snaží vyladit k dokonalosti. U Jany jsou to šaty v mnoha podobách, u Báry kalhoty typu džíny (a jejich kožené varianty), ale jak pravidelné čtenářky vědí, u mne jde o mnohem banálnější, všednodennější a jednodušší kus oděvu: mikiny. Vlastně nevím, kde se ve mně takhle posedlost “dokonalou” mikinou vzala – možná to má něco společného s dětstvím v tuhé normalizaci, kdy mikiny byly nedostatkové zboží, o kterém jsme my děti pouze snily oblečené v kousavých, podomácku pletených svetrech z mnohokrát vypárané vlny různé kvality. Nepoměr mezi socialistickou “teplákovkou” a “kapitalistickou” mikinou tehdy nabíral až fatálních rozměrů, ještě umocněných tím, co jsme viděly v 80. letech v rakouské televizi, která se při dobrém směru větru dala u nás na jihu poměrně snadno sledovat. Asi díky tomuto primárnímu traumátku se téma mikin v mých článcích tak vrací. Když jsem o nich naposledy psala, ukazovala jsem vám jednak další vybraný střih, jednak zdlouhavější projekt mikiny zdobené krajkovými aplikacemi. Dnes si tedy dovolím malý update, protože s podzimem se mi téma mikin opět vrací a aktualizuje.
Nejdříve se chci vrátit ke střihu na mikino-kabátek z Burdy 11/2019, o kterém jsem na podzim napsala, že “s pár úpravami by z něj mohla být supermikina téhle zimy.” A víte co? Ono to opravdu vyšlo! Nosila jsem ji celé jaro jako kabátek přes další teplou vrstvu, celé léto sloužila jako primární mikina na studené večery a teď už zase je mým nejvíc frekventovaným svrškem na podzimní přechodový čas. Střih je moc fajn a nevyžadoval velký fitting
