Módní průmysl v čase pandemie

V minulém textu jsem psala o tom, jak čas pandemie proměnil česká multikulturní města v místa převálcovaná jednolitou hmotou českého stylu. Následně o této proměně psali i jinde než u nás na Stehu :), např. v české mutaci Forbesu, kde autorka vyděšeně popisuje současnou proměnu Prahy: “Ukazuje se totiž, že když eliminujete zahraniční turisty, v ulicích Prahy už to zdaleka nevypadá jako v každém jiném kosmopolitním evropském městě. Najednou Praha vypadá tak trochu jako kulisa jakéhosi bizarního sportovního soustředění z 80. let.“ Nakonec konstatuje, že když jsme přežili barevné melíry a ponožky v sandálech, asi přežijeme i dobu lycrovou. Módní analytici ovšem tvrdí, že to možná bude jinak a že “coronamóda” s námi nejspíš zůstane i v časech po pandemii.

Módní průmysl je totiž jedním z nejvíce zasažených odvětví – a to v mnoha směrech. Omezení volného pohybu, uzavření hranic a zákaz veřejných akcí na několik měsíců zastavily kola módního roku. Zrušení přehlídek, týdnů módy, ale i naplánovaných kampaní citelně zasáhlo vysokou módu, která následně ovlivňuje i masovou módní produkci. Uzavření obchodů a neochota lidí nakupovat v dobách nejistoty ani online zboží, které nepatří nutně mezi předměty základní spotřeby, na jaře snížily obrat fashion průmyslu o více než třetinu. Mnohé oblasti tradičně vyrábějící látky či oblečení patřily mezi nejvíce postižené epidemií, takže se v nich na čas zcela zastavila výroba. I v době internetového prodeje oblečení je navíc módní průmysl plně závislý (až z 80 procent obratu) na síti kamenných prodejen, do kterých musí být lidé ochotni osobně dojít. Zároveň se tak zastavila i poptávka, a to především po tom módním zboží, které představuje určitý luxus či nepohodlí (třeba boty s vysokými podpatky jsou sice na ústupu z popularity už dlouho, ale letos jejich prodej dosáhl zatím historického minima).

Jediný prodejní segment, který během pandemie rostl, je segmet tzv. comfort clothing, tedy oblečení, které konotuje pohodlí a útěchu v obtížných obdobích. Takže tepláčky, pyžámka, ale také kašmír, papuče, samety a jiné měkké a chumlavé materiály. Když se v dubnu objevila na instagramu Vogue fotka Anny Wintour v teplákách a pruhovaném svetru, znamenalo to pro mnoho lidí z módního průmyslu konec éry, ve které platilo Lagerfeldovo heslo, že “kdo si koupí tepláky, vzdal vládu nad svým životem”. Tepláky začaly být v době Zoomu oblečením vhodným i do práce a mnozí předpovídají, že už nám tahle větší volnost v oblékání zůstane i v době po lockdownech. Třeba v podobě stylu “Silicon Valley Chic”, jehož klasickým příkladem je Yamamotova veleúspěšná kolekce Y-3 pro Adidas.

Nevlastním žádné tepláky, tvrdila Wintourová ještě vloni.

Ale nejde jenom o uvolnění pravidel “slušného” odívání – další, určitě zajímavější predikce je to, že budeme více přemýšlet nad dopady módního průmyslu na svět kolem nás a přestaneme podporovat rozmařilý koloběh rychlé módy. Módu v krizových dobách totiž neřídí trendy, ale okolnosti. To samozřejmě ukazuje na nesmyslnost rychlého koloběhu trendů, kterým průmysl v poslední době zaplanoval řetězcové prodejny. Mnozí návrháři vyprodávají letošní kolekce ve velkých slevách ve snaze zachránit, co se dá. Jiní už dnes prohlašují, že budou letošní jarní kolekce prodávat až příští sezónu a hodlají tak zpomalit běh módního roku.

Podle tohoto článku v Guardianu se George Armani rozhodl, že další kolekce nebude kopírovat sezóny, ale najdeme v ní oblečení pro různé klimatické podmínky – bude tak možné ji prodávat déle a nechvátat hned s další kolekcí. Podobnou aktivitu podporují i Dries Van Noten nebo Rick Owens. Zároveň se objevuje snaha zrušit speciální letní a resortové kolekce. Průkopníkem těchto snah byl Azzedine Alaia, který se odmítal podrobit harmonogramu módních týdnů a své kolekce předváděl prostě tehdy, kdy mu připadaly hotové. Obecné volání po tom, aby módní průmysl zabrzdil a stal se nejen pomalejším, ale i zodpovědnějším, se právě teď ozývají z mnoha stran. Uvidíme, jestli budou vyslyšeny.

A ještě jeden z možných vlivů pandemie na módu chci určitě zmínit – zvýšené vědomí důležitosti všeho lokálního, domadělného a tradičního. Vzpomněli jsme si, že skoro všichni vlastně umíme šít, přešívat či spravovat oblečení (a taky péct a vařit a barvit si vlasy…). Doba strávená nuceně doma s rodinami vedla (alespoň v mém okolí, respektive v okruzích mých přátel v několika zemích na různých kontinentech) nejen k oživení zájmu o ruční práce, ale i k většímu sdílení rukodělného know-how s další generací. Bylo by velmi zvláštní, kdyby se tahle zkušenost neprojevila v našem vztahu k oblečení i do budoucna.

A jak proměnila opatření kolem pandemie váš vztah k oblečení a módě? Propadli jste teplákům, pyžamovým dnům a cyklodresům, nebo se nemůžete dočkat, až někam vyrazíte zase v podpatcích a velkých šatech? Šijete teď víc “comfort clothing”, nebo si ve svém šití naopak kompenzujete situaci na “nepraktických” modelech? A měly jste třeba konečně čas šít i s dětmi? Jsem zvědavá, klidně se v komentářích rozepište :).