Nijak se netajím tím, že mě v úvahách o stylu odívání nejvíce inspirují skuteční lidé kolem mě a reálná místa, kde jsem někdy žila nebo alespoň chvilku pobývala. Možná je to typické pro moji generaci – žitá realita je pro nás ještě stále důležitější než ta virtuální, nedokážu nasát tolik inspirace jen z obrázků a videí, potřebuji přímý kontakt. Až té žité realitě následně dávám kontext a nořím se např. více do historie, jako je tomu třeba u mého oblíbeného etno- a krojového oblečení. Ale i když si k tématu načtu vše, co mi přijde pod ruku, primární pro mě je, jak např. tradiční oděv přežívá v dané kultuře dodnes.
Také už jsem psala o tom, že mám ráda osobitost a diverzitu, stylovou jedinečnost, která jde často i proti klasickým představám o upravenosti, slušivosti a líbivosti. Oblečení pro mě nemusí podtrhovat vnější krásu, ale korespondovat s osobností nositele, i když je třeba na první dojem zvláštní, podivné nebo „jen“ velmi specifické. Poslední roky se můj životní styl změnil hlavně v tom, že jsem přestala cestovat tolik jako dřív, ale zase žiji většinu času ve městě, do kterého přijížděla obvykle půlka světa na návštěvu. (Za jedno odpoledne jsme třeba v kavárně napočítali 16 národností – a to od Malajsie po Argentinu.) Vždycky mě bavilo turisty okukovat a rozpoznávat podle oblečení už na dálku – „preppy“ Američané oblečení jak do golfového klubu, Rakušané v krojových prvcích, Asiaté přijíždějící jak v minimalistických tlumených kompletech s kabátky a la Chanel až po rozkvetlé oversized šaty velkých návrhářů, Indky v sárí, Indonésanky v nádherně vybarvených hidžábech a abájách…
Nová normalita post-pandemické doby ale tohle vše změnila. Do malého města, kam obvykle zamířily až 2 milióny návštěvníků ze světa, teď míří hlavně Češi. A je to v něčem trochu šokující pohled. Bylo by možné a snadné se samozřejmě českému stylu vysmívat a ironizovat jej, jako to kdysi dělalo Módní peklo. Moc se toho totiž v místním oblékání od té doby, kdy se v tomto webovém magazínu objevovaly články o módních prohřešcích Čechů, nezměnilo. Turista stále představuje někoho, kdo dává přednost pohodlí a funkčnosti před vším ostatním. Sportovní funkční oblečení do města, trekové boty a kalhoty, velká loga a nápisy, sepraná a vytahaná trika a úpletové šaty či tuniky, divoké kombinace stylů (krajka a sportovní oblečení, botky s podpatky a funkční kalhoty, ledvinky, které ale nevypadají jako ty z trendů, špinavé batohy, Desigual, domadělné potisky na trika, které hlásají, že se celá skupina vypravila společně do Krumlova, na Lipno nebo na vodu, atd. atd. atd. U vodáků a sportovních výletů samozřejmě dává smysl, že volí oblečení, které je možné bez výčitek zničit – i když zrovna vodáci často dokáží být roztomilí v jednoduché námořnické stylizaci sestávající z pruhovaných triček a „funkčních“ slamáků.
Místo kosmopolitních rozmanitých stylů oblékání nyní proudí Krumlovem podobné homogenní skupiny jednotného stylu.
Když dneska procházím Krumlovem, stýská se mi sice po sárí a dirndlech, ale nechci psát žádný jednoduchý hejt.