Začnu dnešní téma trochu zeširoka, jak už to tak u mě občas bývá. Každý to současné nenormální období prožíváme jinak, i když většinu z nás asi podobně tíží obavy a stresy z nejistoty a nepříliš pozitivních výhledů do budoucnosti. Zatímco Bára s Janou třeba i v těchto dobách šijí jako divé, já pod tíhou všeho upadla do takové zvláštně nekreativní letargie. Dva poslední (jednoduché) rozešité projekty se mi navíc úplně nepovedly a zastavily mě v porouškovém šicím rozletu, a když třeba otevřu časopis s krásnými letními šaty, říkám si, kdo ví, jestli nějaké léto vůbec bude, jestli budu někam chodit a jestli bych to měla kam vynosit… Prostě chandra jak vyšitá, mojo v háji a soundtrack k mému životnímu postoji by teď klidně mohli dodat Psí vojáci…
Přemýšlím hodně také o zbytnostech a nezbytnostech, o tom, co vše vlastně k životu potřebujeme a co už ne. Ale také o tom, že když to s tou dobrovolnou skromností přeženeme, může to dojít do těžkých konců pro obchodníky, které máme rádi a jejichž zboží je přesně na té hraně dosažitelného luxusu, který si v normálních dobách rády dopřejeme (myslím tím ve svém případě obchody s designérskými látkami, vychytanou přírodní kosmetikou a nebo kvalitními lokálními potravinami). Příslovečné utahování opasků nás čeká téměř všechny a všichni budeme muset udělat různá nepříjemná rozhodnutí, která změní naše spotřební návyky.
V tomto naladění jsem uprostřed různých karanténních aktivit doma přimotala i k vyklízení sklepů tak hlubokých, že v nich nikdo nebyl skoro století. Mezi starými skříněmi, bedýnkami a šuplíky se povalovalo několik krabic pokladů, které mi udělaly obrovskou radost – byly v nich totiž dokumenty z obchodu mého dědy, který ve 30. a 40. letech
