Poslední týden nějak nemám kreativní náladu a rozdělané projekty, které jsem si tu během karantény poctivě vytřídila a připravila na dodělávky, jen obcházím obloukem. Sice jsem měla v březnu po rouškovém maratonu hezky našlápnuto a jednoduchá UFA z připravené kopice rychle mizela, až na ní zůstaly hlavně větší projekty, ale pak na mě karanténa překvapivě začala působit trochu ponorkově. A to i přesto, že jsem dlouhá léta pracovala převážně z domova a nikdy neměla problém sedět v létě dva měsíce zavřená u počítače a třeba dodělávat knihu… Teď je to jiné – jak jsou zavřené hranice a doma nejsem sama, strašně se mi chce se na všechno vykašlat a vyvětrat si hlavu od stresu někde na výletě – i kdyby to byl třeba jen výlet do Vierzehnu (to je tady jedna z prvních vesnic pár kilometrů za hranicemi, která v normálních časech i pro svůj legrační název slouží v Krumlově jako synonymum pro Zapadákov). Mnohem víc než u šicího stroje teď trávím čas hloubkovým úklidem a v kuchyni a místo šití zkušebních modelů zadělávám loupáčky metodou tang thong, dlouze fermentuji špaldovou mouku na toasťák a motám snídaňové houstičky do úhledných uzlíků… Nenechte se ale tímhle přiznáním zmást – na rozdíl od šití není pečení můj element a i když se mi poslední dobou i docela daří, vlastně se u něj nikdy nedostavuje flow, takže ho beru spíš jako povinnost v časech nouze než radost. (Mimochodem máte to někdo také tak? Že máte sice jeden skvělý rukodělný koníček, ale jinak vlastně vůbec nejste “hospodyňky” a jiné domácí věci vás tak trochu otravují a nedokážete si je užít, přestože výsledky nejsou špatné?)
Nicméně hloubkový úklid, který mě zavedl i do méně navštěvovaných skříní, mi připomněl jedno téma, o kterém jsem už nějakou dobu chtěla psát. Týká se emocí, které máme spojené obecně s věcmi, které sami vyrobíme. Věda říká, že takovým věcem přikládáme větší hodnotu a máme z nich lepší pocit, nehledě na to, jak jsou podařené. (Psychologie to nazývá “Ikea efektem“, protože se ukázalo, že za úspěchem firmy Ikea nestojí jen slušný design za nízké ceny, ale z velké části i dobrý pocit z toho, že i jako technicky nezručný zákazník dokážu sám smontovat židli). Na Stehu častěji píšeme z psychologického hlediska o tom, jaké to je, když nás šití frustruje, nedaří se nám, nebo do něj ztrácíme chuť. Tváří v tvář několika vlastnoručně šitým projektům, které jsem po letech našla doslova schované v odkládací skříni, se chci zamyslet nad tím, proč nedokážeme některé třeba i už dlouho nenošené vlastnoručně šité věci vyhodit.
