Roušky, roušky, roušky…

Tohle téma momentálně hýbe celou zemí, takže by bylo trochu zvláštní, kdybychom k němu aspoň stručně něco nedodaly. Není náhoda, že píšu tenhle text až docela pozdě večer a že bude asi víc neučesaný a v reportážním stylu, než je u čtvrtečních textů obvyklé – i já už 4. den mám doma malou manufakturu a za podpory celé rodiny, která stříhá/trhá prostěradla a žehlí, šiju. Ale alespoň z posledních sil přidám pár postřehů k tomu, co tahle spontánní reality show “Šije celé Česko” znamená a zkusím se zamyslet i nad tím, co by mohla přinést pro hobby šití do budoucna.

Za prvé chci říct, že teda klobouk dolů před všemi zúčastněnými. Jsem součástí koordinované skupiny, která se bleskově v našem městě dala dohromady a velmi brzo ji zaštítila i radnice. Díky skvělé koordinaci a komunikaci přes sítě vidím, kolik aktivně šijících lidí okamžitě zasedlo ke strojům, kolik těch, jimž na stroj doma už i třeba dlouho padal prach, jej hned po výzvě zprovoznilo, a dokonce i kolik lidí, kteří nikdy nešili, se s neuvěřitelnou odvahou začalo buď šít učit, nebo vytvořilo podpůrný tým na přípravné práce. Už od minulého víkendu se sdílejí střihy, návody, materiál, místní restaurace a cukrářky vozí do dílen jídlo a dorty, přípravná sekce rozposílá nastříhaný materiál šicí sekci. Prostěradla, tkalouny, šikmé proužky, gumičky, nitě – v prvních dnech naprosto nedostatkové (“podpultové”) zboží, které se díky vytvořené lidské síti najednou objevuje, putuje tam, kde je potřeba. Od pondělka tahle síť v našem malém městě chrlí tisíce roušek, záchranka i nemocnice každý den poptává… párkrát jsem se přistihla, že jsem u stroje úplně vzteklá, ne proto, že musím šít, ale nejvíc v okamžiku, kdy přijde poptávka právě třeba ze záchranky, z té bezmoci, že zdravotníci byli fakt ponecháni úplně na pospas osudu. Chtěla bych znát nějakou statistiku, jaké počty roušek všichni zapojení po celé zemi dokázali vyrobit, kolik času je to stálo, kolik materiálu se zpracovalo. Věřím, že by to byla ohromující čísla.

Kromě vzteku na politiky a bezmoci zažívám i docela zajímavou proměnu toho, jak vnímám své šití. Připadám si nejdřív beznadějně pomalá, první den zvládnu jen nějakých 15 roušek, které si okamžitě rozeberou senioři v mém okolí. Nemám ideální materiál, nejdřív šiju z flanelového povlečení a zakládám proužky jen z ruky, což z hrubého materiálu bez zakladače hrozně zdržuje. Zlomím první dvě jehly, neuvědomila jsem si, že mám ve stroji microtexovou 70 na šití hedvábí, ta souboj s flanelem prohraje velmi rychle. Za chvíli prohraje i 80, hledám něco odolnějšího, najdu starou krabičku jeansových 100, ty už většinu materiálů vydrží.

Roušky mi mizí pod rukama, nadávám si, že musím zrychlit. Nejdřív si zakážu perfekcionismus, jedu na výkon. Opravuji jen to, co narušuje funkčnost, přestávám přesně měřit sklady, zkouším proužky jen sešít overlockem. Večer dorazí lepší materiál, vím, že druhý den zrychlím… A postupně se to skutečně zlepšuje. Vzpomenu na všechny tipy pro rychlejší šití, o kterých jsme na blogu psaly. Vyzkouším několik typů roušek, zřetězím celý proces (šiji tedy jako “výrobní linka” vždy v sérii naráz jeden úkon), zapojím rodinu do stříhání a žehlení. (Mimochodem: po zapojení ostatních se mi dost přesvědčivě potvrdilo, že ruční práce výrazně snižují stres a dokáží zklidnit i karanténou velmi napružené hyperaktivní jedince :)). Dáváme pak tři dny na plný výkon, situace okolo se trochu zklidňuje, nové poptávky jsou pomalejší, takže zítra si možná dokonce dovolím stroje aspoň na část dne vypnout a na chvíli se věnovat i jiným věcem…

Zároveň se mě pořád někdo vyptával, jak rozchodit (a hlavně promazat) stroje, které se po letech takovému zápřahu vzpírají, jak vše poskládat, jaké nitě, co vydrží vyvářku, jak nabrousit nůžky. Dotazy přicházely odevšad, snažila jsem se radit, co to šlo, i když občas jsem se zavařeným strojem a neustále mizející spodní nití taky bojovala. (Další mimochodem: dvě dámy z mého okolí, které jsou jen velmi občasnými čtenářkami webu, mi volaly, že první informace k rouškám hledaly právě u nás a byly zklamané, když nic nenašly.) Nicméně od minulého víkendu kolovalo po netu už tolik návodů, že nám to přišlo jako vozit sovy do Athén. Nehledě na to, že jsme se v tomto okamžiku už všechny také daly do šití a nebyl čas přidávat dávat další návody. Tak se omlouváme, pokud jsme někoho dalšího zklamaly.)

A co si myslím, že “akce roušky” přinese šicí komunitě do budoucna? Věřím, že mnozí z těch, kteří vytáhli (a to “vytáhli” je tu záměrně s měkkým i, viděla jsem v posledních dnech dost fotek mužů různých profesí za šicími stroji) staré stroje ze skříní, možná u šití vydrží dál. Však už umí zakládat šikmé proužky bez zakladače, to je přece ohromná věc :)! Mnohé Veritasky a Singerovky možná dostanou po téhle akci Z zasloužený servis, což by snad pomohlo i ohroženému segmentu opravářů strojů. Mnohé z občasných domácích švadlen třeba chytí ztracené mojo a z roušek rovnou přejdou na odložené projekty. Po všem tom šití z prostěradel se třeba někdo přestane tolik bát dělat zkušební modely. Mnohé z nás se výrazně zdokonalily v šití bez špedlení. Další se trochu vyléčily z perfekcionismu. Možná jsme už provětraly a ještě provětráme zásoby látek. A mnohé z nás, co šijeme průběžně, se už možná těší, až si konečně zase střihnou do hedvábí a do vlny a zúročí všechen ten trénink na něčem moc krásném.

Zatím každopádně: díky holky a (kluci), jste boží.