Společenské konvence nám už po mnoho staletí diktují, abychom o módě přemýšleli především v kontextu slušivosti a líbivosti. Obzvlášť pro ženy je to klasický příkaz už od dětství: oblékejte se tak, aby vám to slušelo, abyste se líbily a abyste svojí přítomností okrášlily své okolí. A buďte si vědomé toho, že v každém okamžiku můžete být posouzeny a zkritizovány, jestli tenhle požadavek plníte. Slovo „slušet“ v tomto významu historicky vzniká ze slova znamenající slyšet, stejně jako slovo „slušný“. Je tu tedy logické, historické spojení: být slušivě a líbivě oblečený se považuje za slušné a řádné, je to součástí obecné společenské zdvořilosti, společenské smlouvy definující správné chování.
Okolo slušivosti se vytvořil celý hodnotící aparát, který na ni dohlíží a upozorňuje na prohřešky. Má podobu jak mediální (všechny ty samozvané módní “policie” a vkusoví arbitři, kteří prohlašují, že celebrity mají násobnou povinnost dostát požadavku slušivosti a líbivosti), tak i obecně společenskou, neboť je stále ještě přípustné vlastně o komkoliv a kdykoliv veřejně prohlásit, že “má ránu”, že mu to nesluší, že prostě v požadavku líbivosti selhal(a). Zároveň s tím souvisí i neustálé hodnocení toho, jak naše těla odpovídají dobovému požadavku krásy. I když ve světě v tomhle ohledu už začíná být nepřístojné hodnotit, kdo je “moc tlustý” nebo naopak “moc hubený”, u nás se s tím stále ještě poměrně běžně setkáváme. Tzv. body positivity, tedy přesvědčení, že své tělo můžeme vnímat pozitivně, ať už je sebevíc vzdálené současnému ideálu krásy, u nás ještě moc nezakořenilo. Ale i v zemích, kde je body positivity novou mantrou, se stejně do téhle situace zadními vrátky vrací téma slušivosti – ať už máme tělo jakýchkoliv měr a tvarů, stále se předpokládá, že se ho budeme snažit obléci co nejslušivěji a co nejvíce
