Tento článek by mohl mít podtitulek “Etudy z manželského života” nebo taky “Proč jsem se nikdy nechtěla stát zakázkovou krejčovou”.
Ale od začátku. Jak jsem psala v recenzi knihy o pánských vojenských bundách, parku jsem manželovi slibovala hodně dlouho. Za chvíli by se to začalo počítat na desetiletí, takže objevení voděodolných pláten od firmy Stotz mi přišlo jako znamení shůry, že bych tedy už mohla. Muži jsem ukázala vzorník a on sebejistě zabořil prst do olivově zelené. Za výhružných vět, jestli si to nechce rozmyslet, mě ujistil, že tato barva je opravdu ta pravá.
Tím začalo další, už ani nevím kolikáté, kolečko hledání střihu na pánskou parku, kdy se mi opět a znovu žádný zas tak moc nelíbil. Úplnou náhodou jsem ale narazila na zmiňovanou japonskou knihu a ačkoliv jsem věděla, že i v největší velikosti asi bude malá, rozhodla jsem se ji objednat a střih zvětšit.
Nastal den D, kdy přišla chuť parku šít, nebo spíše jsem už měla nechuť cokoliv šít na svoje stále zvětšující se břicho. Vzala jsem tedy milou knihu a dala manželovi vybrat střih. Vybral si bundu. BUNDU. Ok, chtěla jsem šít parku s odepínacím vyteplením, ale bundu přežiju. Na informaci, že jsem tedy nemusela objednávat tolik materiálu a že původně chtěl parku, mi bylo řečeno, že nevadí – kdyžtak látku přece objednáme znovu.
Začala jsem se vyptávat na případné úpravy designu. “Přesně, jak je to na obrázku.”
Druky, knoflíky či snad zip? “Jak to má ta bunda na obrázku.”
U zkušebního modelu na dotaz na délku: “Jak to mám vědět, to zjistím, až to budu nosit, jestli je to moc dlouhý nebo krátký.”
