Irena: Moje trnitá cesta za chanelkem

Každý rok přibližně v tuhle dobu publikujeme ohlédnutí za našimi podzimními kurzy. Letos jsme ale poprvé po skoro třech letech podzimní kurzy nevypsaly, protože jsme se těšily na přírustek do redakce a nechtěly jsme Janu (a její Elišku) vystavovat žádným stresům, kterých okolo pořádání kurzů vždycky je až až. O to větší radost nám udělala naše čtenářka a věrná kurzistka Irena, když se svým jedinečným humorem popsala cestu, kterou s námi za ty poslední roky ušla. A napsala to tak báječně, že vás prostě o tenhle článek nemůžeme ochudit. Dáváme tedy dnes slovo Ireně a jejímu příběhu:     

Tak, mám hotovo. A řeknu vám, byl to boj. Ale začnu od začátku.

Šila jsem asi od 7. třídy základní školy. Na gymplu už jsem se obšívala celá, včetně šatů do tanečních a lyžařské bundy. Na vysoké jsem svůj repertoár rozšířila o krásný hnědý vlněný kabát áčkového střihu. Byla jsem vždy za hvězdu. Základy šití (jak navléct jehlu a usadit špulku) jsem měla od babičky a ostatní samouk.

Používala jsem střihy BURDA ve velikosti 42. Ten zmíněný kabát jsem střihla během zkouškového období tak, že jsem položila dva různé střihy na sebe přímo na látku (z jednoho jsem použila límec a druhý byl na tělo a rukávy), bez stehování nebo kličkování. Křída mi přišla taky naprosto zbytečná a švové přídavky jsem brala od oka… Je vám asi jasné, že zkušební model jsem viděla poprvé na Stehu.

Asi jste se naježili, ale já to opravdu jen přiměřeně vystřihla, „zhrcla“ s pár špendlíky na stroji, jednou vyzkoušela (zkrátila rukávy), začistila entlem, prošila a šupky dupky jsem vyrazila na obdiv svému okolí. A celkem to fungovalo. Nepodarků bylo opravdu pramálo. Všechno jsem šila strojem, až na knoflíky. I podšívku jsem přišila strojmo a tahala malou dírou kabát na líc. Vzniklý průchod jsem taky zapravila strojem.

Téměř dvacet let jsem pak jen zašívala, zkracovala, zužovala a ušila nějaký ten polštář, sešila upletený svetr. V roce 2014 jsem se ale chtěla ke svému koníčku vrátit a koupila si nový stroj, kašmír na sukni a hedvábí od Versaceho na halenku. Když už, tak ať to stojí za to! Látky jsem oprala, zas sešila nějaký ten upletený svetřík, ale do té látkové nádhery jsem nenašla odvahu střihnout. Totální blok.

Před 2,5 lety jsem ale po 10 letech ukončila pracovní poměr na vedoucí pozici. Po stresovém vypětí nastalo totální vakuum. Jednou večer jsem přepínala telku a najednou zjevení… pořad o třech ženských, které mají šití jako koníčka. Zírala jsem s otevřenou pusou a webovou adresu jsem drala nepíšící propiskou na kartón od merino návleku na krk. Nic jiného jsem neměla po ruce. Ten pocit úžasu se nedá ani popsat.

Četla jsem články a brouzdala po webových odkazech a objevovala a objevovala.

Duben 2018

Hned jsem se rozhodla, že si musím pořídit krejčovskou pannu. Opravdu to byl avatar. Pannu jsem ušila z lehce pružného materiálu, vycpala (u toho jsem vypadala jak Mr. Bean s krůtou). Dvakrát jsem zas výplň vytahala a pannu opravila (pozapošila), naducala vatelínem, než jsem byla spokojená. Spokojenost trvala do prázdnin, kdy jsem zjistila, že ta drahá houba, vycpávající krk, naleptává vpíchnuté jehly a špendlíky. A to jsem jí chtěla koupit nohu! Tu dostala holka až k vánocům a najednou se projevila ta hlavní závada v plné kráse. Holce nezbedné hodně povadly prsa. Tím nacpáváním a vytahováním materiál povolil tak blbě, že vypadá sice jak já, ale bez podprdy. No a takhle se na veřejnost nechodí. Je holka odepsaná a budu tvořit druhou verzi.

Pak nastal ten velký třesk a já 28. 4. 2018 jela do Prahy na kurz šití. S sebou jsem měla nové hedvábí, Burdu pro plnoštíhlé (protože za dvacet let jsem se spravila na konfekční 44 nebo spíš 46), s papírem, špendlíky a strojem, který jsem uměla jen zapnout.

A nastalo naprosté zděšení a nadšení. Naprosto jiný svět. Často jsem nechápala, o čem se mluví, neznala jsem základní pojmy, techniky… A zjistila, že ani špendlíky si neumím koupit!

Střih jsem na zkušební model přenesla svým osobitým způsobem, švové přídavky jsem udělala přiměřeně… a vůbec to nesedělo. Po dvou dnech jsem odjížděla s jiným zkušebním modelem, částečně rozčarovaná, ale hlavně jak v Jiříkově vidění. Jo a odvážela jsem si skvělé špendlíky, jehly a dokonce i stehovku a rádýlko.

Následovalo období poznávání, studia, nákupů všech potřebných věcí – podložky, pravítek… A overlocku, abych se pustila do šití úpletů. Střihla jsem Versaceho hedvábí.

A výsledek? Celkem marnost. Byl to z 30 % jakžtakž úspěch a 70 % prohra.

Nejhorší je totiž vědět! Holky musely až škytat. (Proč už tehdy nevyšel článek o neúspěších!? I když teda ty prezentované Bárou považuji za nepodstatné kosmetické vady.) Když víte, že ten šev má být na tom rameni takhle a přes ty prsa to nemá pnout a tamhle se to krabatit. Najednou mi to dílo nepřipadalo skvělé, ba ani dobré… no, že bych v tom mohla chodit na zahradu? Charita to jistila.

Velikost 42 se do plátna, manšestru a občas nějakého umělého hedvábí před 20 lety dala obléct. Možná ty výrobní vady zakrylo i mé mládí a originalita v komunistické šedi. Ale zralá slovanská figura v dnešním barevném světě… fakt PROBLÉM.

Listopad 2018

Následoval podzimní kurz a já se rozhodla vyhecovat s princesovou halenkou a sáčkem z hedvábí. Na kurz jsem dojela se zkušebními modely. Ale zase blbě. U kabátku jsem nějak opomněla ramenní vsadku (ten kousek ve střihu mi fakt nepřišel důležitý a návody zásadně nečtu). A halenku jsem na zkušebním modelu sešila i se zapošitím (nešlo párat) a bez přesných přídavků.

Po dvou dnech jsem měla kufr plný rozstřihaných cunkrů. Holky se už na mě občas i mračily, ale já se jim nedivím. Byla jsem vzteklá a hrozně naštvaná. Doma jsem všechno vysypala a zděšeně na to koukala. Naprostý hlavolam a beznaděj.

Až v tom okamžiku přišel zlom. Protože krizové řízení pod stresem já umím (samozřejmě s dopingem)! Za vydatné podpory čokolády a karamelek jsem za 14 dní napřed poskládala to puzzle z hadrů, přesně odměřila a upravila střihy a ušila opravené zkušební modely. A vyjela do Prahy.

Nechci se chlubit, ale fakt si myslím, že jsem překvapila. Trochu jsme to doopravily a střihly sáčko z hedvábí. Třásla se mi poprvé v životě ruka, ne ze strachu, že tu drahou látku zmařím a vyhodím, ale ze strachu, že to nedám. Střihla jsem teprve, když se mi u ucha ozval Petřin hlas: „Tak už stříhej!“ Ale až v dubnu jsem sáčko dokončila ručně přišitou podšívkou. Tu jsem totiž zase střihla svým starým blbým stylem a málem jsem jela pro novou. Ta mrcha klouzavá mi nějak pod střihem poodjela! Lenost v přípravě se prostě fakt nevyplácí. Je to zkušenost… a možná začínám chápat.

Svoji sbírku potřeb jsem mezitím doplnila o navlékáček jehel (ty jehly od holek byly fakt skvělé, akorát to ouško jsem nemohla nikdy trefit), polštářek na žehlení a dokonce i křídový roller (já a křída!).

Navíc jsem začala šít poprvé v ruce. První stehy fakt hrůza, víc jsem párala než šila. Žehlení byl taky objev, to je věda.

Leden 2019

S novým rokem nová předsevzetí. To hubnoucí do plavek si už víc jak pět let nedávám, jdu si v dubnu koupit plavky nové a ty loňské mrchy sražené zase vyhodím. Ale co teda takhle si spíchnout CHANEL kabátek, když už umím SKORO základy šití?

Byl konec ledna a já brouzdala po internetu, v Par Excellence měli slevy a můj muž byl zrovna vlakem v Praze. Cestou na nádraží mi na základě fotky v mobilu koupil bouclé od Chanelu a kus hedvábí na tílečko (v obchodě byl za hrdinu). Podšívku jsem jela koupit k panu Pavlačkovi. A to na dvakrát (poprvé mě ukecal na šetření centimetrů). Hedvábnou organzu jsem měla ze SARTORU. Velké patenty z FILATI-store. Střih Vogue 8991.

Tentokrát jsem se hecla a udělala zkušební model opravdu poctivě s řádnými přídavky, neopomněla žádný drobný „bezvýznamný“ dílek a opravdu hrdě vyrazila do velkoměsta za děvčaty. Povedlo se. Úpravy byly tentokrát drobnějšího rázu a po dlouhé době jsem si nepřipadla, že jsem dinosaurus, který se chce narvat do kalika. Návod od holek na Chanel kabátek jsem četla několikrát, ale moc jsem nechápala nějaké kroky. Zas tolik nových pojmů!

Nastalo stehování, stříhání a prošívání. Dokonce i vysrážení zádíček. A pak i šití v ruce (s tím navlíkáčkem), teď již moje milované. Fakt je to relax a pokud jsem se do 5 minut nedostala do flow – tak jsem to odložila. Nastalo pár komplikací, se kterými mi pomohla Petra na telefonu. (Ještě jednou děkuji!)

STEH i vy ostatní šikulky jste mě vyprovokovali k tomu, že se snažím, aby to bylo hezké i z rubu. Což je moje horká NOVINKA.

Neuvěřitelným množstvím stehů jsem vyšila svoji vůbec první špulku hedvábí a zničila jsem první jehlu, která byla úplně naleptaná od potu.

Průser nastal až při všívání rukávů, když už jsem si myslela, že mám téměř hotovo. V podpaží jsem pěkně ustřihla 5centimetrový přídavek podšívky a vzorně ji zapravila proti třepení, ale nakonec mi centimetr chyběl. Chanel letěl s dost vulgárním komentářem do kouta. Byl tam 14 dní, než jsem na něj sáhla. A jak jsem se ho dotkla, mazlíka jednoho, věděla jsem, že to nějak opravím. To jsem vlastně ještě nenapsala: bouclé s tím těžším hedvábím spolu tak nějak souzní. Stala se z toho jedna neuvěřitelná hmota. Mazlík. Všila jsem tam takový malý klínek a bylo opraveno (viz foto níže).

Přišel čas na nákup knoflíků. Od jara se mi žádné nelíbily, nebo je neměli ve dvou velikostech, nebo zas jeden chyběl. Nakonec jsem je koupila v Komolkovi při návštěvě Vídně. Přikoupila jsem i hedvábí na halenku, přece nepojedu domů jen s pytlíčkem knoflíků. Pěkný třípatrový „krámek“ to je! Knoflíčky jsou tak výrazné, že mi nahradily i zdobení.

Pak mi ještě chybělo doobědnat dva patenty (kvůli obavám z třepení jsem nešila dírky) z webu, kde ujíždím na vlně a i knoflíky mají hezké. Přiobjednala jsem nějaké to klubko na pletení a návod na baret. Došla mi jen vlna s návodem. Patenty nikde, text na dodáku v cizí řeči. Naštěstí patenty dorazily v obálce za tři dny. Oddechla jsem si, tak velké a hezké nikde jinde nebyly. Z Biltexu jsem měla menší na rukávy. Ty jsem přešila třikrát, abych je nakonec úplně vypárala a knoflíky přišila natvrdo.

Přišila jsem řetízek, který byl prodáván jako popruh na kabelku.

Pak se mi ještě nelíbila hlavice u pravého rukávu. Pravou ruku mám nějak blbě dopředu a dělalo mi to tam sámeček. Zatracené vědomí! Dříve bych to neviděla a ani by mě nenapadlo, že by mi to mohlo vadit. Zatraceně! V zrcadle jsem teď z celého kabátku neviděla nic jiného než ten hloupý faldíček. I po 14 dnech jsem viděla jen tu nedokonalost. Rukáv jsem tedy částečně vypárala (byl 3x poctivě prošitý) a popotáhla jsem ten 1 cm, vše zas přišila, začistila a zapošila. Hotovo!

Závěrem

Moje babička říkávala: „Vím, že nic nevím.“  Byla to velmi moudrá žena, která ještě v 97 letech chodila na konzultace francouzštiny se svými o několik desítek let mladšími kamarádkami, protože stále ještě měla nějaké neznalosti. Já taky pomalu zjišťuji, že nic nevím a neumím a pomalu chytám za kliku otevírající neznámou komnatu zvanou šití. Učím se klidu a pomalosti, rozvaze a pokoře, výdrži, přesnosti, pečlivosti.

A je to boj! Moc krásný, dost často i napínavý, občas prohrávám a dost často mě to i štve.

Děkuju STEHU! Jo a holky pište, pište! Protože ty informace, co shrnete do relativně krátkého článku, to jsou hodiny, týdny hledání, studia a roky zkušeností a to bych určitě do důchodu nestihla. Ale hlavně: já jsem děvče LENIVÉ a u kávy je to fakt moc príma počtení.