Když jsem byla v Praze na nákupech šifonu na šaty, jedním z úlovků od pana Pavlačky byla krásná a jemná pletenina. Vlna s 30% mohéru… nekousavá… s drobounkými flitry… ve středně šedé barvě… No prostě skoro technická látka, takže jsem sbalila posledního 2.5 metru, co na roli zbylo. V hlavě jsem měla přibližnou představu – delší svetřík, něco na způsob černé tuniky z merina, kterou nosím opravdu ráda. Ale chtěla jsem trochu zajímavější střih. Prošla jsem snad všechny Patrones, co mám doma, probrouzdala po webech zaručených indie návrhářů, nakoukla i na pinterest. Ale nic mne nezaujalo natolik, abych si řekla, že je to ono. Chtěla jsem něco trochu jiného. Až jsem do ruky vzala knížku She wears the Pants od Yuko Takadové. Japonské střihy jsou většinou vždy trochu jiné, mají zvláštní šmrnc. Zalíbil se mi tzv. Square Top – model č. 11. Velmi jednoduchý a velmi efektní. Podle stejného střihu je v knize ještě model č. 6, který má modelka ale oblečený jiným způsobem. Fotky jsou bohužel dost nevypovídající. Když jsem tento střih googlila, našla jsem jen pár odkazů, které jsem pečlivě pročetla. Triko/svetřík se mi líbilo, ale pro své účely jsem chtěla něco trochu delšího a i s delšími rukávy. Přeci jen se nám blíží zima. Tak jsem se rozhodla, že prodloužení zas tak velká a složitá úprava není a že to zkusím.
Japonské střihy všeobecně bývají sázkou do loterie. Může se stát, že vám nemusí sedět velikostně, proporčně či stylově. Ty netradiční jsou o to horší. Nikdy si nemůžete být jisté, co z toho vyleze. Rozhodla jsem se proto pro zkušební model. Také proto, že jsem chtěla svetřík prodlužovat, tak aby nakonec nevypadal moc divně. Jenže se mi nechtělo stříhat zbytečně kusy zkušební látky, proto jsem se rozhodla, že ho na zkoušku vytvořím z ručníků. Sešpendlila jsem proto ručníky v přibližných rozměrech, abych viděla, jak to bude vypadat.
Ručníkový model
