Slíbila jsem vám, že se trochu rozepíšu o tom, jak šít, když vůbec nestíháte. Můj život v posledním roce nabral takové obrátky, že nestíhám permanentně a naučila jsem se využívat k práci i krátké úseky volného času, které normální člověk běžně prolelkuje (tenhle článek třeba píšu na telefonu ve Flixbusu na trase Praha – Krumlov). O co víc nestíhám, o to větší mám ale chuť šít. Kvůli častému přejíždění to ale skoro nikdy neklaplo – buď jsem něco zapomněla zrovna v jedné nebo druhé domácnosti, nebo jsem prostě jen něco nemohla najít v tom chaosu, co se mi v pražském šicím koutku podařilo v mezičase vytvořit, takže místo klidné půlhodiny šití z toho byla půlhodina nepříčetného hledání a vzteku sama na sebe.
Pomohl samozřejmě až hloubkový úklid a roztřídění rozdělaných projektů do kategorií podle časové náročnosti. První dodělané UFO z “desetiminutové” katogerie byla teda opravdu velká euforie a pocit vítězství řádu na chaosem. S těmi časově náročnějšími UFy to ale je pořád slabota, tam stále tápu, jak s nimi naložit.
Každopádně další z metod, která se mi osvědčila, když fakt chci šít a nestíhám, je v poslední době to, čemu teď v redakci říkáme “Bangladéš”. Znamená to mít v zásobě jeden střih, který už jste ušily několikrát, takže ho dokážete dát dohromady i skoro poslepu, zároveň je tak snadný, že se dá ušít za odpoledne až dvě, navíc je univerzálně nositelný a využitelný z různých materiálů a v různých verzích.
