Před pár lety jsem takhle po ránu čekala v metru, když mi na messenger přišla zpráva od dávné kamarádky, kterou jsem neviděla od gymnázia. Psala, že se jí o mně po letech zdálo, a že jí to nedalo a ráno hned sedla k facebooku a rozhodla se mě najít. Že je zvědavá, co se za těch víc než 20 let, kdy jsme ztratily kontakt, změnilo a co ne. A že si mě pamatuje, jak jsem nosívala ty velké pánské svetry v zemitých barvách a vysoké, těžké, okované boty… Rozesmála jsem se na tom peróně tehdy nahlas a jak jsem tak držela telefon, rovnou jsem se cvakla od pasu dolů a fotku jí poslala – byl na ní vidět kus oversized unisex svetru a mohutné kotníčkové boty s velkým, dalo by se říct kovaným zipem… Jasně, už to nebyl svetr po dědečkovi a pracovní boty z Prioru za pár korun, ale silueta mého nejoblíbenějšího pubertálního outfitu byla prakticky stejná.
O pár měsíců dřív bych ale asi ráno ve všední den v metru vypadala dost jinak.
