Filmový tip: Dokument o Alexandru McQueenovi

Pokud jste jako já a už teď vás štvou všechny ty koledy, pohádky a přehnaně pozitivní vibrace, co se na nás teď valí ze všech médií, mám pro vás tip, jak předvánoční či mezisvátkovou přeslazenou náladu vyvážit filmem, který je krásný, ale zároveň i trochu (teda možná spíš dost) temný. A navíc vás zavede do krejčovských dílen v Londýně, Miláně i Paříži. Dokument o britském návrháři Alexandru McQueenovi (nazvaný jednoduše McQueen) je skoro dvojhodinová nálož archivních materiálů z příprav kolekcí a přehlídek, rozhovorů s McQueenem a jeho rodinou i nejbližšími spolupracovníky. Zachycuje vzestup „chudého obyčejného kluka“ mezi návrhářskou elitu, ale na pozadí příběhu návrháře se zároveň odehrává drama proměny celého průmyslu vysoké módy z exkluzivní, uzavřené komunity určené pouze pro vyvolené do otevřenějšího, dravějšího a nemilosrdnějšího korporačního byznysu, který přímo požírá dostupné talenty. (Pokud vás tohle téma zajímá, pozadím kariéry McQueena a jeho souputníka Galliana se zabývá skvělá kniha Dany Thomasové Gods and Kings: The Rise and Fall of Alexander McQueen and John Galliano, vydaná v roce 2016).

McQueen se svojí múzou a mecenáškou Isabellou Blow

Kdyby byl McQueen Američan, byl by jeho příběh příběhem klasického self-made- mana, který se vypracovat od píky, ale McQueen byl syn taxikáře z chudší londýnské čtvrti, takže je to spíš příběh jako z Dickense. Vypráví se v něm o ohromném talentu kluka bez dobrého vzdělání, nákupech látek na přehlídky z podpory v nezaměstnanosti, o šlechtických mecenáších a ochranářských mentorkách z prestižní designové školy. V McQueenovi se skloubilo mnoho protikladů – kombinace nejklasičtější krejčoviny ze Savile Row s vizionářstvím a buřičstvím nočních klubů v Sohu, zájem o vše temné, sexuální, drsné, kruté, co lze do módy, nehledě na její povrchnost, vtělit. Jeho oblečení totiž nikdy nebylo jen o povrchu, vždy je v něm hodně temnoty i vznešenosti, zároveň není ani intelektuálně přejemnělé jako u některých dalších experimentátorů, ale je vždy zemité a fyzické.

Líbivost a povrchnost, tak často s módou spojované, proměňuje McQueen běžně v jejich temný protipól – zdobivost se tu stává součástí rituálu, oblékání se ukazuje jako hlubinná šamanská proměna, tělo není povrchově okrášleno, ale vyzýváno k transformaci prostřednicvím šatů. Základem je silný příběh. To sice není v módní branži radikální novinka – kolekce a přehlídky většiny módních domů bývají strukturované okolo nějakého tématu či „vyprávění“ –, není ale časté, aby móda zpracovávala třeba příběh Jacka Rozparovače nebo koloniálního podrobení (kolekce Highland Rape z roku 1995 a následně i Widows of Culloden, 2006), estetizovala představy šíleného chirurga, který sešívá dohromady části těl krásných žen a zvířat (Elect Dissect, 1997) či nepřikrášleně pracovala s vizemi blázince a šílenství (asi nejúspěšnější McQueenova kolekce VOSS, 2000). Hlavním symbolem McQueenovy estetiky se ne náhodou stává lebka – jako připomínka, že vše lidské je pomíjivé, že máme pořád pamatovat konce. Emblém lebky se posléze stal i McQueenovým logem, které následně po smrti návrháře nelítostně vytěžil módní průmysl – stal se z něj symbol zbavený všeho děsivého, jen cetka, kterou si lze s klidnou hlavou pověsit na kabelku.

Z výše napsaného je asi zřejmé, že pokud mám odpovědět na otázku, kdo je můj nejoblíbenější módní návrhář, nemusím dlouho hledat odpověď. McQueen je totiž v historii módy asi jediný slavný návrhář, kterého považuji za skutečného umělce. I když mám dost eklektický vkus a velkou slabost pro „velké“ klasické návrháře, kteří posunuli módu ve 20. století vpřed (asi v pořadí Chanel, Dior, Schiaparelli), stále je považuji spíše za výjimečné řemeslné inovátory. Jejich oděvy mohou být okouzlující, mohou představovat technologické zlomy v tvorbě oblečení, ale ani bar suit ani chanelovský kostým pro mě nejsou uměním. Stejně tak mě strašně baví kostýmní výtvarníci a návrháři z období klasického Hollywoodu (tj. 30. léta 20. století, kdy se hollywoodská móda naprosto utrhla ze řetězu díky návrhářům jako byli Adrian, Travis Banton a Orry-Kelly), ale pořád jsou to spíše kostyméři než umělci. McQueenovy šaty jsou jiné – je v nich emoční síla a hloubka jiného typu, vyvolávají mnohem silnější emoční reakce, komunikují na více rovinách. Asi není náhoda, že retrospektivní výstava věnovaná McQueenovi před pár lety ve Victoria and Albert Museu v Londýně a v MET v New Yorkou byla nejen nejúspěšnější výstavou módy v dějinách, ale řadí se i mezi nejúspěšnější výstavní projekty v historii muzejnictví obecně (londýnskou expozici vidělo téměř půl miliónu lidí a poslední dva týdny byla otevřená i v noci, aby dostála zájmu všech návstěvníků.)

Instalace McQueenových modelů na výstavě Savage Beauty, zdroj: Vogue

Film vyváří ještě plastičtější obraz McQueena a jeho tvorby než výstava, která přeci jen vždy zůstává hlavně statickou instalací objektů. V jedné z upoutávek jsem četla, že by vlastně stačilo jen dát dohromady dochované záznamy z McQueenových přehlídek a vznikl by naprosto fascinující snímek. Zde jsou tyto záznamy ještě doplněné velkým množstvím archivních materiálů, rozhovorů, svědectvími jeho rodiny i blízkých spolupracovníků. Sledujeme proměnu samotného návrháře z obyčejného kluka do slavné osobnosti, která ale stále bojuje se svými démony a vtěluje je do šatů. Nahlížíme do tradičních krejčovských dílen, vidíme střet (ale častěji souhru) designu a řemesla. Je to krásné, temné, kruté, vznešené, drastické a strašně inspirativní. Prostě ideální pro (před) vánoční čas. 🙂

p.s. Film je momentálně zdarma na mall.tv, ale mnohem víc mu sluší velké plátno.