Úprava svatebních šatů

V mém minulém článku jste si mohly přečíst, jak jsem vymýšlela a tvořila šaty, ve kterých jsem šla kamarádce na svatbu. Dnes se posuneme ještě o úroveň výš, protože dnešní článek bude právě o jejích svatebních šatech.

Šití svatebních šatů se považuje tak trochu za šicí maturitu. Náročnost je dána především velkým množstvím materiálu, který je potřeba ve všech těch vrstvách zpracovat, světlou barvou, se kterou se musí občas pracovat doslova v rukavičkách a také obecně náročností svatebních látek. Ani střih není dobré podcenit. Ten správně vybraný musí ladit s osobností nevěsty, ale také s celkovým pojetím svatby. Kdyby mne kamarádka přímo požádala o ušití svatebních šatů, asi bych se hodně kroutila a snažila se to přehrát na někoho jiného. Nejspíš bych se do takhle velkého sousta nepustila. Nakonec ale souhra náhod rozhodla jinak.

Anetu znám od malička. Vlastně od narození. A z malé holčičky to dotáhla na prvotřídní právničku, která ví, co chce. Když byla před rokem požádána o ruku a začala řešit své svatební šaty, od začátku si šla za svým a nechtěla moc přistupovat na kompromisy.

Takové plánování svatby dokáže zaměstnat docela dost lidí, ale když už máte tu vlastní dávno za sebou, je to vcelku příjemná kratochvíle. Proto jsem se společně s dalšími kamarádkami a budoucí nevěstou celý rok důkladně účastnila veškerého vybírání, zkoušení a vymýšlení. Šaty, které si Aneta vyhlédla, ale nebylo možné v originále sehnat k zapůjčení. Jednalo se o šaty od návrhářky Liz Martinez z její kolekce Morocco 2017.

No, řekněte, nechtěly byste je také?

Po návštěvě několika vyhlášených pražských půjčoven, kde Aneta sice vyzkoušela šaty krásné, ale buď nepadnoucí či nehodící se typově, nakonec došlo na objednání kopie šatů ze zahraničí. Cena nebyla nijak závratná, takže budoucí nevěsta objednala pro jistotu dvoje – jedny bílé a jedny s tělovým nádechem. Na jejich přílet jsme netrpělivě čekaly. Po přečtení několika recenzí jsme ale tušily, že kdyby vše klaplo a šaty by se tak vyřešily, byl by to spíš velký zázrak. Celou tuhle objednávku jsme braly víceméně jako legrační experiment.

Když šaty dorazily, nemohla jsem se rozbalování balíčku účastnit, protože jsem nebyla v Praze, ale holky mi vše nahrály na telefon a poslaly. Opravdu to byla velká legrace. Mně už byla na první pohled podezřelá velikost balíčku… Na dlouhé svatební šaty byl malinký. Přestože jsme šaty objednávaly jako made-to-measure, byly asi tak o dvě velikosti větší. Většina kytiček upadla při prvním protřepání. Navíc střihově byly od originálu jiné – ty od Liz Martinez mají široká ramínka z tělového tylu, kopie byla řešena jako korzetové šaty bez ramínek. Proto mne úplně nejvíc zarazila absence jakýchkoliv kostic či jiného tužení. Ale i tak se nám líbily, dokonce předčily naše očekávání, jen kvůli velikosti jsme je opět zabalily do úhledného balíčku s úmyslem je časem někomu třeba prodat. Ty, které jsme objednaly jako tělové, jsme ihned zabalily a odeslaly zpět. Než totiž šaty dorazily, nevěsta se definitivně rozhodla, že svatební šaty budou bílé.

A došlo na další půjčovny. Radius dojezdu se poněkud zvětšil a zavítaly jsme i do provinčních půjčoven. Ale opět nic. Už jsme si z nevěstinky i trošku utahovaly a nabízely jí poněkud netradiční oděvy.

Například tyto by rovnou vyřešily jak makeup, tak i účes.

A v těchto by zas měla své přátele neustále v blízkosti a cateringu by odpadla starost s odkládacími stolečky.

A pak se semlela následující konverzace…

…kdy jsem tedy odsouhlasila, že se na ně kouknu.

Nenápadně jsem se ale snažila z celé přešívací akce vykroutit. Ten, kdo nešije, to vidí totiž jednoduše – tady to trochu přitáhneš, tady se to heftne a tady zapošije a bude to dobrý… Ty, které šijí, to ale vidí takto: šaty bez kostic s takhle odhalenými zády a bez ramínek nikdy nebudou držet na místě, ani kdyby byly v té správné velikosti, takže je potřeba do nich všít kompletní korzetovou bázi, která vše vyřeší. Dále je potřeba je zmenšit o dvě velikosti. (A to jsem ještě netušila, co přijde dál!) Normálně bych od takovéto akce utekla. Na druhou stranu to ale byla výzva. A Any dokázala udělat smutné oči a přemluvit mě, že to aspoň zkusíme, že o nic nejde. Kdybych neměla pocit, že ze všech těch desítek už vyzkoušených šatů jsou zrovna tyhle „ty ony“, které ji nejvíce vystihují a nejvíce se k ní hodí, nikdy bych do toho totiž nešla. Protože je vždycky jednodušší začít stavět dům na zelené louce než rekonstruovat.

Šly jsme tedy na věc. Objednaly jsme bobbinet a kostice a pustily se do korzetové báze. Tu jsem nejprve nazkoušela z obyčejného kalika. Všechno pěkně sedělo, na příští zkoušku jsem chtěla už připravit bázi z bobbinetu. Přišlo ale jedno z prvních „Nešlo by…?“ Tentokrát to bylo přání všít do báze košíčky z podprsenky. Samozřejmě že by šlo. Takže na další zkoušku mi byla dodána vyztužená podprsenka. Nezbývalo než střih na korzetovou bázi lehce upravit. Z podprsenky jsem odstřihla zadní část zapínání, ramínka a část horního okraje košíčků a zbytek všila do báze. Podprsenkové zapínání jsem použila na zapínání pasové stuhy. Ta je z rypsové stuhy z našeho eshopu a je přichycena na kostice, aby je pěkně držela pohromadě.

Střih z kalika a bobbinet ve dvou vrstvách kolmo na sebe.

Když jsme měly základ, pustily jsme se do upravování šatů. Tady přišlo další „Nešlo by…?“ Tentokrát v podobě přání pod šaty přidat spodničku s obručí, aby šlo v šatech pohodlně chodit. Což jsem tedy odsouhlasila, protože jde samozřejmě všechno, když se chce, že? Jenže po oblečení spodničky jsme zjistily, že ač mají šaty sukni celkem nadýchanou a velkou, na dvojité spodničce (podšívce) chybí na spodním obvodu asi 50 cm. Spodnička se zkrátka zasekla na úrovni prostřední obruče. Aneta mne v tuto chvíli úplně odzbrojila konstatováním – Jo, to je v pohodě, tam prostě všiješ klíny… Marně jsem se jí snažila vysvětlovat, že takto to nefunguje. Když něco dělám, tak se snažím, aby to vypadalo dobře a prasárnu za každou cenu fakt dělat nechci. Klíny jsem pro klid odsouhlasila, nicméně už dopředu mi bylo jasné, že ty dvě vrstvy se budou muset střihnout znova.

Horní obvod jsem byla schopná na korzetovou bázi navolnit, nicméně celý živůtek bylo potřeba na obvodu pod prsy až do pasu zmenšit přibližně o 4-5 cm. Živůtek šatů byl šitý ze dvou vrstev tylu a francouzské švy byly samozřejmě skryty mezi nimi. Navíc byly tyto dvě vrstvy shora pošité naaplikovanou krajkou. Takže nebylo možné vše jen tak lehce zabrat ve švu.

Z kolika dílů a vrstev se šaty skládají…? 🙂

Znamenalo to tedy objednat pár metrů bílého saténu a šaty prakticky celé rozebrat. Podle původní spodničky jsem nastříhala dvě vrstvy nové, tentokrát už rozšířené tak, aby se vešly na obruč. Proběhlo ještě jedno „Nešlo by…?“ – tentokrát naštěstí banální, ohledně saténu. Nevěsta si přála, abych jej otočila a lesklou stranu dala do rubu. Na živůtku jsem v bočních švech opatrně odpárala krajku a celý živůtek zúžila. Krajku jsem pak ručně opět přišila na živůtek. Ten jsem následně znovu spojila se všemi vrstvami sukně. Zároveň jsem rovnou vyměnila i zip, protože ten původní po pár zapnutích a rozepnutích začal drhnout a bylo mi úplně jasné, že by se rozjel právě v den D.  S nevěstou jsme nakonec ještě rozhodly, že na šaty přidáme tenká špagetová ramínka. Při odhalených zádech totiž šatům přidávaly na jemnosti a něžnosti. Všila jsem je mezi šaty a korzetovou bázi a použila jsem na ně tenkou bílou gumu, která se na špagetová ramínka běžně používá. Šaty sice držely na místě i bez nich, ale i kvůli obavám z tance a dalších podobných svatebních aktivit byla ramínka i určitou pojistkou. Na svatbě jistě nikdo žádné faux pas nepotřebuje. Nakonec jsem šaty skrytým stehem přišila na korzetovou bázi. Po úplně poslední zkoušce jsme ještě ze spodničky odpáraly dvě obruče a nechaly jsme pouze tu spodní. Zbývalo už jen přišít odpadlé kvítky a šaty důkladně vyžehlit.

Nevěstě to moc slušelo a svatba se náramně vydařila, i přes ne úplně dokonalé letní počasí jsme si ji všichni užili. Pro mě to navíc byla velká šicí zkušenost, která mě posunula zase o kousek dál a donutila mě k ještě větší pečlivosti. Přeci jen jsou svatební šaty pro nevěstu asi to nejdůležitější (hned po ženichovi :)) a já jsem moc ráda, že jsem mohla k nádhernému svatebnímu dni novomanželů přispět.

Foto Zuzana Scharf