Pozvání na svatbu skoro žádnou švadlenku nezanechá v klidu. I když má skříň plnou šatů, ve kterých by se jako host na svatbě nemusela stydět, ten hlodající červíček se umí ozvat a našeptává, že by bylo vhodné si pořídit nějaké nové. Většina mých kamarádek je už dávno vdaná nebo svatbu neplánují, takže takových příležitostí nemám zase tolik, a proto jsem se rozhodla, že si tentokrát opravdu ušiji šaty nové. Termín svatby byl v červnu, věděla jsem o ní skoro rok dopředu, a protože se jednalo o poměrně velkou svatbu na zámku Bon Repos, nechtěla jsem jít jen tak v něčem, co běžně nosím.
Dlouhou, opravdu dlouhou dobu jsem věnovala vymýšlení. Protože mne nic nehnalo a času jsem měla dostatek, nechtěla jsem celou věc nijak uspěchat. Čekala jsem, že ten správný střih a následně i materiál se určitě objeví. Anebo možná nejprve látka a k ní pak vhodný střih. Nebyla jsem rozhodnuta ani pro jednu variantu, doufala jsem, že příležitost napoví. A to se stalo začátkem listopadu. (Nebýt chytrého telefonu, který si ukládá data uložení fotografií, tak to tak přesně fakt nevím :)). Na Instagramu jsem narazila na tyto šaty, které mne opravdu nadchly. Působí na mne velmi elegantně a sofistikovaně, ale přitom tak trochu rebelsky. Zkrátka žádná nudná klasika. A hlavně mne nadchla představa toho, že celý den nebudu muset zatahovat břicho! 🙂 Tímto tedy bylo o střihu rozhodnuto.
