Určitě znáte ten stav, kdy se vám při šití něco nedaří a máte chuť s daným kusem oblečení mrsknout do kouta, vyhodit ho do koše, prodat stroj a ve volném čase se věnovat něčemu jinému.
Mě takové stavy přepadají docela často, polije mě horko a nedokážu se soustředit na nic jiného než na největší problém v životě, což je v té chvíli třeba téměř neznatelně křivý šev. Nedávno mi v tomto stavu muž řekl něco ve smyslu, proč o šití vlastně píšu, když to neumím. Směju se tomu až s odstupem, protože chápu, jak svoji poznámku myslel.
Šití je totiž moje radost a jako takové by negativní emoce nemělo přinášet. Jak totiž často i říkáme na kurzech, neoperujeme srdce, neléčíme rakovinu, takže o nic nejde.
Strach je při šití asi největší nepřítel. Máme strach střihnout do pekelně drahé látky, pustit se do něčeho, co jsme ještě nikdy nedělaly, překonat určitou překážku.
Na druhou stranu nám právě strach, nebo spíš určitá míra respektu, umožní podat skvělé výkony. Pokud se šitím neživíte a šijete jen tak pro radost, jistě jste si všimly, že k drahé látce nebo šití oděvu, který považujete za něco speciálního, přistupujete s mnohem větší zodpovědností. Uděláte třeba zkušební model, nepodceníte přípravu a promýšlíte každý krok při šití – vše několikrát zkontrolujete a řešíte i milimetrovou nepřesnost.
Strach vás ale nesmí ochromit, třeba moje babička zásadně nešila saka s fazonou, protože se jich bála. Přitom když ještě šila, byla v technickém šití mnohonásobně lepší než já teď. Na stroji uměla ušít dvě paralelní řady stehů tak, že byste vsadily svůj stroj, že to šila dvojjehlou!
Se strachem přímo souvisí pocit vlastní nedokonalosti, který nepřechází ani se zlepšujícími se dovednostmi. Máme pro vás ale dobrou zprávu. Sice je extrémně důležité se umět pochválit a nebýt přehnaně sebekritický, ale ve chvíli, kdy si řeknete, že už to fakt umíte, je konec. Pořád je totiž co se učit.
