Určitě se vám to taky stalo – koupíte si v rychlé konfekci ve slevách šaty “na lítačku” s tím, že jsou příjemně ležérní a pohodlné, ale nečekáte, že by se z nich stal jeden z nejoblíbenějších kousků vašeho šatníku a že by navíc vydržely několik letních sezón se všemi těmi posezeními na zahrádkách, grilovačkami a občasným broděním ve Vltavě a Lipně. A když vám to o pět let později dojde a umíte šít, začnete možná přemýšlet, jak si zrovna tyhle šaty naklonovat, když se vám tak osvědčily.
Přesně něco takového se mi vloni v létě přihodilo s jednoduchými šaty z pevnějšího viskózového cupra, koupenými kdysi spolu s dalšími kousky „na jednu sezónu“ v obchodě Tatuum. Jsou úplně jednoduché – složené jen ze dvou kusů bez tvarování, s přinechanými rukávy, dozdobené dvěma barevnými pruhy, které zároveň tvoří vyztužený dolní lem. Protože nemají žádné tvarování, bylo překreslení střihu otázkou pár minut. Došlo k němu vloni nějak na začátku srpna, kdy už jsem měla i vybranou látku (veselý žlutozelený len) a v plánu je ušít za víkend, abych v nich ještě zbytek léta odchodila. Co však následovalo je pro můj vztah k šicím projektům natolik typické, že vám příběh lněných šatů mohu odvyprávět jako vlastní psychoanalytický rozbor, v němž šaty hrají roli symptomu.
