Čím jsem starší, tím hůř snáším zimu. Vidina sněhu a plískanic ve mně rozhodně nevyvolává tu upřímnou radost a euforii, co z ní mají mé děti, a jakmile se zkrátí dny a teploměr klesá k nule, nejraději bych nevycházela z domova. Teplo je pro mě zásadní. A tím pádem miluji všechno, do čeho se dá pěkně zachumlat a čím se mohu obalit. Takže letos frčím na chlupaté vlně. Na podzim jsem si ušila, podle Petřina návodu, vestu z tibetské kozy, která se mnou tráví dny v kanceláři. Ale na ven to chtělo něco teplejšího…
Vloni na podzim mi mamka přivezla od kolegyně z práce kožich. Klasický tmavě hnědý kožich Kara Trutnov – Made in Czechoslovakia. Kolegyně ho prý chtěla vyhodit, ale když zjistila, že šiji, tak prý s ním určitě něco udělám, popřípadě ho vyhodím já. Kožich byl v naprostém pořádku, akorát na mě trochu velký. Vyhodit takovou věc mi bylo rozhodně líto a rozhodla jsem se, že s ním zkusím něco udělat. Někdy. Kožich jsem zabalila a odložila.
