Společenské šaty pro začátečníky

Chystáte se s námi šít společenské šaty, ale bojíte se, že takový velký projekt je nad Vaše síly a šicí schopnosti?

Poprosily jsme naši čtenářku Terezu, která šije teprve rok, ale přesto si na takové šaty troufla, aby se s vámi podělila o své zkušenosti.

Co na její šaty říkate? Je to obrovská krása a taky velká motivace, že?

 ✂

To nejdůležitější chci zdůraznit hned na úvod: jsem začátečník.

Šít jsem začala nedávno a byla to pouze shoda několika okolností. Stačila jedna mateřská, jedna šijící kamarádka a jedna knížka pro začátečníky (Tilly and the Buttons). Jeden večer jsem si objednala šicí stroj, druhý den jsem ho měla doma a bylo hotovo.

Od té doby jsem si ušila několik věcí, z nichž většina letěla rovnou do koše. Zároveň se ze mě stal obstojný šicí teoretik — stejně jako šití samotné mě baví si o něm číst v knížkách nebo na různých blozích sledovat, co kdo ušil a hlavně jak. Moje skutečné šití se zatím posouvalo od příliš úzké sukně k nepadnoucím kalhotám. Když pak na Stehu vyšel článek o společném šití chanelovského kabátku, kde hned v úvodu bylo napsáno něco ve smyslu “kabátek není technicky náročný a je vhodný i pro začínající couturiery”, měla jsem jasno. Nebudu vás napínat, ale o tři měsíce, pět zkušebních modelů a tisíce ručních stehů později bylo hotovo a moje sako je dokonalé. Perfektně mi padne a stalo se oficiálně mým prvním vlastnoručním výtvorem, ve kterém jsem ochotna jít mezi lidi.

Když se mi sako tak povedlo, namotivovalo mě to, abych si sama ušila i šaty na blížící se bratrovu svatbu. Než jsem vymyslela, jak by měly vypadat, zvládla jsem se přihlásit na kurz šití se Stehem. A taky jsem si vzpomněla, jak jsem při hledání informací o šití kabátku narazila na informace o dalším složitém projektu – “diorovských” šatech. Jsou to šaty, které se šijí v couture domech, vypadají na první pohled úplně normálně, ale mají vnitřní korzetovou bázi ze speciálního tylu (bavlněného bobbinetu), takže sedí jako ulité a ani se nehnou.

Vnitřek diorovských šatů z kolekce Rafa Simonse – obrázek, kterého se nemůžeme v redakci nabažit, tak vám ho ukazujeme opakovaně!

Organzové šaty, které následně vynesla Emma Watson, zde ještě v haute couture ateliéru u Diora.

Po prvních konzultacích s Janou jsem si z Anglie objednala bobbinet a spirálové kostice a domluvily jsme se na společný nákup látek na Vinohradech. Neměla jsem moc konkrétní představu, dokud jsme u pana Bedřicha v B. P. látkách nenašly opravdu zajímavou žíhanou hedvábnou organzu Armani a Jana mi nezačala vyprávět, jaké šaty z organzy od Diora měla Emma Watson na premiéře Krásky a zvířete. Potom se k nám připojila i Petra a pod organzu jsme po chvilce hledání ještě přidaly zlatý hedvábný satén… Můžu vám rovnou říct, že to byly ty nejdražší látky, co jsem si kdy koupila. Doma jsem si je vystavila na gauči a celé odpoledne na ně koukala, protože jsem si musela zvyknout nejenom na to, jak vypadají, ale i na představu, že z nich budu šít.

Od začátku jsem tušila, že v odrazu sluníčka bude na obě vrstvy látky neskutečný pohled.

Na víkendový kurz jsem jela už vybavená zkušebním modelem korzetu (z Burdy 3/2017) ve dvou velikostech, z nichž mi ani jedna neseděla. Ale upřímně jsem nečekala, že jejich úpravou strávíme celý den. Kdybych si střih měla upravovat sama doma, jsem si téměř jistá, že bych to vzdala. Ale s pomocí Jany jsem po celodenním přešívání a nesčetně úpravách večer skončila se zkušebním korzetem i sukní tak namotivovaná, že jsem ještě večer na pokoji přišila zip, abych ráno mohla začít šít „ty opravdové“ šaty.

Finalizace zkušebního modelu na víkendovém kurzu se Stehem.

Už od začátku jsme věděly, že nemáme šanci je došít přes víkend, proto se neděle odehrávala ve stylu rychlokurzu jednotlivých technik, které budu při šití potřebovat. Společně s Janou jsme potom začaly šít vnitřní korzetovou bázi z bobbinetu a stříhat látku na korzet. Korzet jsem podrážela plátnem, proto jsem ve finále šila tři vrstvy: plátno, satén a organzu, přičemž každou vrstvu jsem k sobě stehovala zvlášť, aby po sobě neklouzaly. Doma jsem potom korzetovou bázi a samotný korzet v klidu došila. Když jsem látky kupovala, měla jsem z nich dost obavy, ale Jana se mě snažila uklidnit tím, že stačí jenom umět šít rovně. Šití korzetu bylo náročné, ale zpětně musím dát Janě za pravdu – není to nijak složitá konstrukce a bylo jenom potřeba vše dělat opravdu pečlivě. Neříkám, že jsem občas něco nemusela párat nebo poupravit, ale i mě překvapilo, že to vlastně vůbec není tak nemožné, jak jsem se obávala.

Práce se spirálovými kosticemi.

Za dokonalé sešití korzetu jsem sice od Jany dostala “Bobříka přesnosti”, ale vůbec nepředstírám, že se mi to povedlo bez párání a několika oprav.

Po došití složitého korzetu mi přišlo, že to nejhorší mám za sebou a jedna třičtvrtěkolová sukně, která se na korzet našije, už nebude problém. Samozřejmě realita byla o dost komplikovanější. Rozhodla jsem se obě vrstvy na sukni našít zvlášť, aby působila vzdušněji. Bohužel hedvábí po hedvábí neskutečně klouže, sukně se mi celá posouvala a do šatů jsem ji nakonec našívala nadvakrát. Bála jsem se, že šití tolika vrstev trošku zmenší celý vyzkoušený střih z plátna, proto jsem sukni našila na korzet a nechala si volný celý zadní šev tak, abych ho odšila až nakonec a šaty dokonale padly. Celou tu dobu jsem každý krok pro jistotu konzultovala s Janou přes internet. Když jsem měla šaty vyzkoušené, pečlivě našila zip a zašila zadní šev, stalo se přesně to, čeho jsem se obávala. Ve chvíli, kdy mě do nich manžel zapínal, se zip rozjel a zpátky už jsme ho nedostali. Byl zrovna víkend a na další zip jsem musela počkat až do pondělí. To mi do svatby zbýval přesně týden…

Všití druhého zipu.

Při šití jsem využila i mírně neortodoxní metody – zde mi manžel upravuje délku spodního lemu pomocí křížového laseru běžně využívaného ve stavebnictví

Někdy to byl s množstvím látky trošku boj.

I když to vypadá jako malé dodělávky, měla jsem poslední týden co dělat. Další zip už byl od značky YKK a pro jistotu jsem ho našívala v ruce. Je to jedna z těch technik, které jsem nikdy nepoužila, ani jsem vlastně netoužila ji vyzkoušet. Ale nebylo to tak hrozné, jak jsem se bála, a se zipem se takto výrazně lépe manipuluje. Zatím pořád drží. Do spodního lemu jsem našívala šikmý proužek látky a do něj krinolínovou pásku, aby byla sukně nadýchanější – přesně tak, jak Jana popisuje v článku o citronových šatech. Spodní lemy už jsem začišťovala ručně poslední večer před svatbou.

A jak to dopadlo? Vzali se, nevěstě to ohromně slušelo. A mně taky! Moje šaty byly totiž dokonalé. Jako bonus moje máma vyprávěla všem, kdo byli ochotni ji alespoň chvilku poslouchat, že jsem si šaty ušila sama. Matná organza na lesklém saténu na sluníčku hrála zajímavými efekty a já jsem nikdy neměla šaty, ve kterých bych se cítila tak pohodlně a zároveň mi tak perfektně padly.

Šaty v akci, sice už lehce pomuchlané, zato i s překrásnou nevěstou!

A ještě to nejdůležitější: pohled dovnitř šatů na korzetovou bázi.

Jaké rady bych po této zkušenosti předala dál ostatním začátečníkům chystající se na podobný velký projekt?

– Jestli vás to láká, jděte do toho, protože i když se to zdá jako neskutečně složitá práce, je to pořád jenom šití. A pokud umíte sešít dva kusy látky k sobě a šijete rovně, tak to zvládnete.

– Nechte si na projekt opravdu dostatek času – já jsem na šití šatů měla přes měsíc a protože mám čas jenom po večerech, musím říct, že to bylo jen tak tak.

– Dejte si pozor i na ostatní šicí potřeby, jako jsou ostré jehly a kvalitní nitě. Mne zip ze Stoklasy za devatenáct korun dohnal k slzám a málem mi zničil látky za tisíce. Přiznám se, že předtím jsem to moc neřešila, ale teď už si pro ten kvalitnější radši zajedu přes půl Prahy.

– Sežeňte si co nejvíc informací o jednotlivých postupech – kromě článků ze Stehu a knížek se mi jako začátečníkovi osvědčily kurzy z Craftsy, kde jsou jednotlivé techniky názorně vidět.

Tak hodně štěstí!