Téměř každá amatérská švadlena začíná šít podle konfekčních střihů (vlastně vždy, pokud nemá ve svém okolí někoho, kdo ovládá tvorbu střihů). V našich končinách to bývají obvykle střihy z Burdy jako nejdostupnější varianta. V první fázi tyto střihy sedí mnohem lépe než konfekce, protože můžeme udělat základní úpravy – pro vysoké, pro menší, pro méně souměrné typy postav. V další fázi zjistíme, že padnutí oděvu není jen o výšce či obvodových mírách, abychom si posléze začaly zoufat, že ty střihy vůbec nesedí. (Proč nesedí, jsem rozebírala v jednom z prvních článků tady na Stehu.) Nakonec se dostaneme do stadia, kdy vidíme jako ideální možnost dělat si střihy vlastní. Tato varianta zní prostě skvěle – vytvoříme si jeden základní střih, který v případě, že výrazně nezměníme váhu, můžeme používat jako základ k tisíce variacím a už nikdy nebudeme muset používat konfekční střihy, čímž odpadá i jejich kupování.
I já jsem si prošla těmito stadii a ačkoliv jsem to poslední dost tvrdošíjně odmítala, nakonec jsem se nadšeně vrhla do šití modelů jen podle svých střihů… a oklikou se pak vrátila i ke střihům konfekčním. Momentálně používám obě varianty – některé věci šiji podle vlastních střihů a jiné zase podle upravených střihů konfekčních.
