Konec (šicí) prokrastinace

Přiznávám se: Jsem šicí prokrastinátor. Nadšeně se vrhám do projektů, nějakou dobu se jim vydržím věnovat naplno, dokonce pak večer usínám s tím, že si v hlavě promítám možné varianty a ráno se už budím s novými nápady – ale jakmile tohle soustředění jednou přetrhnu, už se velmi těžko k něčemu vracím a dokonce strašně rychle na rozdělané věci zapomenu. Typická je třeba historka, jak jsem se minulý podzim dokopala konečně došít ty Ginger džíny, rozešité na jaře pod vlivem Bářiných článků, a při hledání zbytků látky na pásek jsem našla ještě jedny džíny, také už skoro hotové, odložené někdy v druhé polovině roku 2013 a úplně zapomenuté. Pak je tu “Případ couture sukně”. Hedvábno-vlněná sukně, konstruovaná na míru v kurzu v roce 2012, celá podražená organzou, s integrovaným korzetovým pásem, kosticové tunýlky ručně vyšívané, saténová podšívka všitá převážně ručně, ručně vsazený a korálky zdobený zip. Obrovské množství práce, jedna z nejkrásnějších a nejsložitějších věcí, co jsem kdy ušila. Ovšem k tomu, abych mohla prohlásit, že je fakt hotová, chybí drobnost – finálně sežehlit a mírně dovysrážet v linii pasu, s parním generátorem práce maximálně na 15 minut, ale nějak se k ní nemůžu dostat… už pár let. Dále přiznávám, že ve skříni mám celé jedno oddělení vyhrazené na upravená zkušební kalika, u kterých zatím nebyl čas je převést do podoby z finální látky, a také oddělení vyhrazené pro nedošité modely, kde byste našly mimo jiné tři rozešité kabáty, dvě saka, z nichž jedno má už fazónku celou napikýrovanou, couture maxisukni celou komplikovaně podraženou organzou a několik dalších “drobností”.