Psychologické efekty v šití (a nejen v něm)

Pokud je v něčem lidský faktor, je naprostá objektivita téměř vyloučena. Každý máme jinou výchovu, sebevědomí, touhu se zlepšovat nebo něco dokázat; každý máme talent a vlohy na něco jiného a musíme pracovat s tím, co nám bylo dáno do vínku a co jsme vstřebali  v průběhu našeho dětství ze svého okolí.

Zatímco v Petřině článku jste se mohly dozvědět, proč se šití vyplatí a jak blahodárný vliv má na vaši psychiku, dnes rozebereme některé psychologické efekty, které mají vliv na to, jak vnímáme vlastní schopnosti.

Asi nejoblíbenější oblastí šití je pro mě těžká krejčovina – jak se mi dostane do ruky krásná kabátovka, vytahuji kreditní kartu a po kontaktu s kvalitní žíněnkou již vytahuji nůžky. Zatímco ale manželovi nebo mamince šiju kabáty a saka, která se mi líbí, pro sebe to nedokážu. Ze zkušebního modelu jsem často nadšená, užívám si, jak vypadá rozpracovaný oděv, ale ve chvíli, kdy jej došiju, mi přijde, že jsem právě dokončila něco, co není tak úplně ono.

U šatů a halenek mám zas pocit, že jsem musela přes noc přibrat snad deset kilo a hned zítra se mám pustit do zuřivého cvičení. Dost často řeším i to, že se šaty někde prakticky neznatelně krčí a podobně.
Třeba loni jsem si šila plášť z barokního žakáru od Komolky. Až ve chvíli, kdy jsem si ho poprvé oblékla na sebe, jsem zjistila, že se mi vlastně vůbec nelíbí, jsem v něm tlustá a při jeho nošení jsem se necítila vůbec dobře. Letos jsem se ho chtěla zbavit, ale vyzkoušela jsem si ho ještě před definitivním odložením a zjistila jsem, že je naprosto úžasný. Žádná kila navíc, jak jsem si pamatovala, žádné blbě vsazené rukávy. Hned druhý den jsem si ho vzala na sebe na celodenní pochůzky a sklízela komplimenty, kudy jsem chodila.

A ani nemluvím o tom, že vlastnoručně ušité šaty mi začínají slušet až nějakou dobu po ušití. Příkladem budiž i mé svatební šaty, u kterých si pořád říkám, že bych je ušila úplně jinak. Nedávno jsem si je u jedné příležitosti zkusila a zcela upřímně přiznávám, že jsem při pohledu do zrcadla pomalu zatajila dech, jak byly krásné.

A jak je to tedy možné?

Odpovědí může být Dunning-Krugerův efekt. Co to vlastně je? Zjednodušeně se dá říct, že lidé nejsou schopní odhadnout dobře svoje schopnosti ani to, jak si s nimi stojí v rámci společnosti.  Zatímco ti podprůměrní a průměrní svoje schopnosti nadhodnocují, ti nadprůměrní nadhodnocují schopnosti ostatních. Dá se říct, že se všichni tak nějak průměrují a vidí sama sebe v lehce nadprůměrném pásmu.

Tento efekt byl popsán poměrně nedávno (v roce 1999) a autoři za něj následující rok získali Ig Nobelovu cenu, která se uděluje za neobvyklé či triviální výsledky výzkumu. (V témže roce byla tato cena za fyziku udělena za práci o využití magnetu při levitování žab a za chemii zase za výzkum, který dokazuje, že při zamilování dochází v lidském mozku k reakcím, které jsou nerozeznatelné od stavů při kompulsivně-obsesivní poruše.)
V medicíně se říká, že nelze stanovit diagnózu, která lékaře nenapadne (dr. House a tak :-)). A stejně tak u podobných výzkumů je nejdůležitější zejména nápad. Inspirací se stal případ bankovního lupiče McArthura Wheelera z roku 1995 (Kruger a Dunning, 1999). Wheeler vyloupil dvě banky, což asi není nic tak výjimečného, nicméně to udělal za denního světla, aniž by se snažil jakkoliv maskovat. Záběry jeho obličeje se ihned dostaly do televizního zpravodajství a Wheeler byl dopaden asi hodinu po odvysílání. Když mu policie přehrávala záznam z přepadení, koukal na něj dost nevěřícně a nemohl pochopit, že je na něm vidět – byl totiž přesvědčen, že pokud se polije šťávou z citronu, bude pro kameru neviditelný.

Tento poněkud absurdní případ inspiroval Davida Dunninga, profesora psychologie z Cornwelské univerzity, k výzkumu, na kterém pracoval spolu se svým doktorandem Justinem Krugerem. Svou práci potom publikovali v článku Unskilled and Unaware of It.

Dunning a Kruger zkoumali u studentů své domovské univerzity smysl pro humor, logické uvažování, zvládání gramatiky a jejich náhled na vlastní schopnosti. Výsledky vidíte přehledně v následujícím grafu, kde jsou všichni účastníci výzkumu rozděleni do 4 percentilových skupin podle svých výsledků. Jejich skutečné výsledky jsou znázorněné šedou čarou, černé čáry pak ukazují předpokládané dovednosti a předpokládaný výsledek testů.

Jak můžete vidět, skupina s nejmenšími schopnostmi se přeceňovala nejvíce. Studenti s percentilem 50-75% měli na svoje schopnosti nejlepší náhled a ti nejúspěšnější se opět řadili do mírného nadprůměru. Tyto výsledky byly poté potvrzeny dalšími výzkumy.

Podmínkou pro Dunning-Krugerův efekt je alespoň minimální znalost dané oblasti – ne nadarmo se říká, že největšími doktory jsou studenti prvního ročníku medicíny těsně po imatrikulaci! Pokud z dané problematiky neumíte vůbec nic, tak se zas nemůžete přeceňovat – každý ví, že když není trénovaný, těžko udělá salto. Pokud jsou ale vaše znalosti hluboké a dovednosti velké, přijde vám spousta věcí jako příliš jednoduchá a tím pádem lehce zvládnutelná i ostatními.

Největší zádrhel u tohoto efektu je v tom, že zatímco nadprůměrní dokáží náhled na svoje schopnosti (respektive na schopnosti ostatních) po konfrontaci s realitou upravit, ti podprůměrní si míru svých dovedností připustit nedokážou a ani po seznámení se svými výsledky neumí svou podprůměrnost akceptovat. Jedinou možností, jak u podprůměrných zlepšit uvědomování si vlastních reálných možností, je se v daném oboru zlepšovat. Až poté si uvědomí své limity a jak si stojí (stáli) v rámci populace. Prostě prozření vím, že nic nevím může přijít až s určitou úrovní znalostí.

V případě ručních prací tento efekt platí samozřejmě také, je to ale mírně komplikované faktem, že pokud jste něco udělali vlastníma rukama (a je jedno, zda je to obkachlíčkování koupelny nebo ušití saka), máte tendenci svoji právě dokončenou práci nadhodnocovat, respektive ji hodnotíte mnohem lépe, než kdyby ji dělal někdo jiný. Toto nadhodnocování tvůrci dalšího výzkumu Michael Norton, Daniel Mochon a Daniel Ariely nazývají IKEA efektem.

Tento efekt byl samozřejmě znám mnohem dříve, než byl pojmenován. Příkladem může být prodejnost instantních směsí na pečení buchet v průběhu 50. let minulého století ve Spojených státech. Tyto směsi byly ze začátku dost odmítané samotnými ženami, protože měly pocit, že při pouhém smíchání směsi s vodou a upečení buchty není dostatečně využit jejich kuchařský um. Ale i s tím si výrobci dokázali poradit – začali vyrábět směsi, ke kterým bylo třeba přidat vejce. Díky tomuto triviálnímu kroku navíc měly ženy po celé zemi pocit, že skutečně pečou a odbyt předpřipravených směsí se začal zvyšovat.

Účelem výše zmíněného výzkumu bylo zjistit, zda by byli lidé ochotní zaplatit vyšší cenu za věc, kterou alespoň částečně vytvořili vlastníma rukama. V jedné části výzkumu, ve kterém se skládaly jednoduché kusy nábytku z Ikei, byli účastníci ochotní zaplatit za vlastnoručně skládaný nábytek o 63% více než za nábytek, který byl prodávaný už složený. V druhé části výzkumu, kdy účastníci skládali origami žábu, byl rozdíl mnohem markantnější. Tam byli účastníci ochotni zaplatit 5x vyšší cenu než lidé, kteří žádné origami neskládali.

Dále byli účastníci požádáni, aby ocenili vždy dvě origami. Jedno z nich bylo to, které sami skládali (aniž by o tom věděli) a druhé poskládané expertem na origami. Asi vás nepřekvapí, že obě origami byla účastníky ohodnocována jako stejně dobrá. U nás bychom to mohli nazvat i Fler efektem. (Určitě už jste na Fleru či Etsy narazily na nějakou předraženou hrůzu, kdy dotyčný/á argumentoval/a pracností.)

Z výše uvedeného vyplývá, že nejvíce je špatným odhadem toho, jak si jejich výrobek vlastně reálně stojí, ohrožena skupina těch, co už nejsou úplní začátečníci, ale ještě neušili dost na to, aby jejich dovednosti byly dostatečné pro objektivnější posouzení.

I já jsem si prošla stadiem, kdy jsem šila naprosto šílené věci, co nevypadaly dobře ani z líce, natož z rubu. A když mi někdo řekl, že bych měla být pečlivější, absolutně jsem nechápala, o čem mluví. Až s tím, jak jsem se zlepšovala, viděla jsem víc a víc chyb a nyní jsem ve stadiu, kdy se mi vlastně moc nelíbí nic, co jsem zrovna dokončila. (Proto se nedivte mé nechuti se v nových výrobcích fotit, o rok později bych byla ochotnější.) Dobrá zpráva tedy je, že nadhodnocování vlastních výrobků sice může být začarovaný kruh, ale pokud se budete chtít zlepšovat (třeba i díky našemu webu), nic takového vám nehrozí.

Poslední efektem, o kterém dnes budu mluvit, je iluze nadřazenosti – většina lidí se totiž domnívá, že je nadprůměrná. Jak moc je tato iluze rozšířená, záleží i na kulturním pozadí, protože ve Spojených státech se do horních 50% řadí 93% populace, zatímco ve Švédsku pouhých 69%. Statisticky je to samozřejmě ale nemožné, protože někdo prostě musí bydlet v přízemí. Efekt je vyvolán pocitem, že být průměrný je vlastně negativní věc, protože člověk není ničím výjimečný. Tento efekt postihuje zejména pokročilejší šijící a hlavní nástrahou může být to, že přecení svoje schopnosti, takže výrobek nedopadne tak dobře, jak by mohl, což vzhledem k dříve popsaným efektům ani často nerozpoznají. Dalším kamenem úrazu může být menší ochota se dále vzdělávat a tím i zlepšovat v oboru, protože jsem lepší než ostatní.

Doufám, že teď nesedíte s hlavou v dlaních a nežádáte celou rodinu, aby vám řekla skutečný názor na právě ušité šaty a prosíte je, ať už vám přestanou lhát! 🙂 Výhodou amatérského šití je to, že i když vaše výrobky nejsou třeba dokonalé, rukávy by mohly být vsazené lépe, zip všitý pečlivěji, i tak má blahodárný vliv na naši psychiku a tím i zdraví. Nebuďte k sobě příliš kritické, ale nebuďte ani slepé k nedokonalostem. Protože i když to tentokrát možná nevyšlo na 100%, jsou ony chyby, které děláme, příležitostí k dalšímu zlepšování.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Save

Save