Svatební šaty aneb Maturita ze šití

Mám zkušenost, že jakmile začnete o šití víc přemýšlet a učit se nové věci, vaše dovednosti se sice zdokonalují postupně, ale skoková změna přichází až v okamžiku, kdy si troufnete na nějakou opravdu velkou výzvu. Když jsem se někdy v druhé půlce roku 2011 rozhodla, že se k šití chci vážně vrátit a začala načítat všechny ty úžasné blogy a knihy, co najednou byly k dispozici, stal se pro mě takovou výzvou kabátek ušitý klasickými postupy jako u Chanelu, do kterého jsem se hned v lednu 2012 pustila. Když se na to podívám zpět, byla to drzost: o šití jsem tehdy nevěděla skoro nic, naposledy jsem pravidelněji šila v rané pubertě, a i ty postupy, které mě babička naučila už v dětství, jsem musela znovu horko těžko lovit v paměti. A v této situaci jsem se vrhla do projektu, který vyžadoval preciznost, trpělivost a dlouhé hodiny ruční práce. Asi i díky začátečnickému štěstí to tehdy dopadlo docela dobře, ale důležitější než krásné nové sako pro mne byl ten pocit, jak moc mne ta zkušenost posunula v šití.

Podobný šicí milník jsem překročila toto léto. Na jaře jsem totiž, tak trochu bez přemýšlení, kývla na prosbu, abych ušila pro svatbu v blízkém příbuzenstvu nevěstě šaty. Nevěsta na první setkání přinesla dva inspirační obrázky – na jednom byly naddimenzované dyšesové šaty s velkou mašlí na zádech, na druhém naopak tyhle velmi subtilní, minimalistické šaty od Sarah Seven s krásnou siluetou, které mi k jejímu typu křehké víly přišly dokonalé:

https://sarahseven.com

Vlastně ani nevím, kde se ve mně vzalo přesvědčení, že to zvládnu. Téměř nešiji pro druhé a nikdy jsem nic podobného svatebním šatům nedělala. Minimalismus je navíc zrádný – nemusíte sice vymýšlet žádná složitá střihová řešení, ale o to víc je vidět kvalita látky a zpracování. Šaty měly být saténové, hedvábné, bez kompromisů při výběru materiálu.