Malé bronzové

Šatový sewalong na začátku léta měl pro mě jeden skvělý vedlejší efekt – spolehlivě mi nastartoval do té doby skomírající šicí mojo. A protože jsem v sewalongu šila konfekční šaty a před tím několik měsíců převážně úplety a pleteniny, dostala jsem dokonce chuť se pro změnu vrhnout za Janou a Bárou do vod vysoké krejčoviny. Už několik sezón jsem měla v plánu si ušít šaty, které se označují jako “malé černé”. Tedy jeden z těch univerzálních pilířů šatníku, který můžete vzít jak na slavnostnější denní akci, tak i večer na událost, která nevyžaduje velkou róbu. Když jsem ale vzala v úvahu, co mě v nejbližší době čeká, staly se ze zamýšlených malých černých nakonec (i díky metalickému dupionu ze zásob) malé bronzové. V letním plánu totiž byly dvě svatby a černé šaty mi na svatbu přijdou trochu nepatřičné.

Ve střihu jsem už měla nějakou dobu jasno – byly to panelové šaty z květnové Burdy z roku 2012, které jsem už šila v ne-couture verzi. Tyhle šaty nejen ráda nosím, ale mám k nim i sentimentální vztah. Střih byl pro mě i jedním z milníků na cestě k tomu, abych začala šít náročnější projekty. Tehdy totiž byly právě tyhle šaty tématem jednoho ze seriálů blogerky Mariny von Koenig, která ukazovala, jak se dají “burdovské” modely ušít za pomoci postupů vysoké krejčoviny – a to pro mne bylo naprosté zjevení! (Jeden z jejích textů o těchto šatech najdete třeba tady, dnes už ale bohužel Marina píše jen výjimečně.)

Použila jsem upravený zkušební střih s většími přídavky, abych finální fitting mohla doladit v průběhu šití. Bronzový dupion jsem se rozhodla podložit růžovou organzou. Zvolený dupion je už sám trochu barevný chameleon, mění odstín podle světla od starozlaté po bronzovou, a organza sice přímo neprosvítá, ale dodává při některých typech osvětlení další zajímavý podtón.

Dupionu bylo tak málo, že polohování střihu byla trochu bojovka…

Střih jsem vykopírovala na organzu, pak obě vrstvy klasicky sestehovala a pracovala jsem s nimi jako s jednou. Sešila jsem členící švy, skrytý zip na zádech jsem přišila v ruce těsně vedle zoubků a ještě perličkovým stehem obšila tkanici. V této fázi jsem ještě udělala s pomocí šicí kamarádky Evy finální fiting – protože dupion (nazývaný také šantung) i metalické barvy mají tendenci opticky přidávat kila, bylo důležité, aby šaty opravdu dobře seděly. (“Jó šantung, to je mrcha, v tom budeš vypadat tlustě”, rýpla si ostatně v počáteční fázi šití má maminka. Nakonec ji ale výsledek přesvědčil, že tomu tak nemusí být vždycky).

Výstřih i průramky jsou stabilizované pomocí tenkého tkalounu, který je strojově přišitý těsně vedle švové linie – přinechané rukávky tak lépe drží tvar, aniž by bylo třeba do nich vkládat vycpávku. Švové přídavky jsem sestříhala do obloučků a všude přichytila krokvičkou za organzu tak, aby z líce nebyly tyto stehy nijak viditelné.

Dupion sice působí jako tuhý materiál, není ale příliš pevný ani stabilní (má charakter připomínající v ledasčem třeba balicí papír). Tkanice zipu kvůli tomu tvar šatů na zádech trochu deformovala a táhla spodní část vzhůru. Nejdříve jsem uvažovala, že pod zip všiji kostici, což by ale zase trochu komplikovalo sezení… Nakonec jsem našla elegantnější řešení – tkanici jsem prodloužila v celé délce šatů pomocí keprové stužky podobné šíře a tuhosti, přišité po stranách stejně jako zip perličkovým stehem. Pak jsem si ještě trochu vyhrála s ozdobným obšitím zipu korálky.

I když sukně není bohatá, záložku jsem podložila krinolínovou páskou, aby se hezky nesla, kterou jsem vytvarovala do mírného obloučku pomocí zatahovací nitě a nakonec přichytila za organzu opět krokvičkovým stehem.

Celé šaty jsou pak ještě dokončené podšívkou (zbytek nádherného lososového hedvábného saténu od Elie Saaba, ulovený v Evi látkách), kterou jsem všila v ruce klasickým způsobem –  nejdříve jsem ji přichytila v kraji k již začištěným šatům a pak ještě fixovala perličkovým stehem cca půl centimetru od kraje.

A ještě pár celkových fotografií, na kterých je vidět, že na každém světle barva šatů vypadá trochu jinak…