1.5.2017 | Petra | 7 komentářů

Chanelovský kabátek: Stručné dějiny jedné ikony, část 2.

V minulém díle tohoto historického ohlédnutí jsme se zastavili v bodě, kdy Chanelová prožívala první velký vrchol své kariéry – její obchody v centrech módních plážových resortů Deauville a Biarritz přitáhly velkou pozornost a stále více dam z vyšší a umělecké společnosti toužilo po jejích praktických, volnočasových oděvech. (A v tomto okamžiku byl mimochodem také pro módu objeven komerční potenciál dovolenkového a cestovního oblékání, což postupně vede ke vzniku tzv. cruise nebo resort kolekcí).

Teprve v roce 1919 získala Chanelová krejčovskou licenci (k práci s žerzejem nebyla pro podřadný status materiálu potřeba) a začala budovat své módní impérium na pařížské třídě Rue Cambon. Slovo impérium tu používám bez nadsázky, protože ve 30. letech Maison Chanel zaměstnával až několik tisíc lidí. Nově Chanelová prosadila zručný marketing skrze styky s dobovou smetánkou, francouzskou i britskou aristokracií i umělci a naučila se využívat skandál jako reklamní prostředek.

Vedle oblečení a klobouků nabídku Chanelu doplnily během 20. let také parfémy a šperky a Chanelová vedle oblečení pro své obchody začala navrhovat také kostýmy pro slavný Ruský balet, pro různá avantgardní divadelní představení a ve 30. letech také pro film (nejznámější jsou asi kostýmy pro dva klasické francouzské filmy: Nábřeží mlh Marcela Carného z roku 1938 a Pravidla hry Jeana Renoira z roku 1939). Na počátku 30. let pobývá Chanelová také krátce v Hollywoodu, kam ji pozvalo studio MGM, ale tato spolupráce nebyla příliš úspěšná, protože pro hollywoodský styl, opojený nápadným luxusem, byly její kostýmy přeci jen až příliš jednoduché. Pobyt v Hollywoodu tak přinesl Chanelové „jen“ několik soukromých klientek z řad velkých dobových hvězd (nejznáměji asi Greta Garbo a Marlene Dietrich), ale jinak ji americký filmový průmysl prý spíše odpuzoval svou povrchností a dětinskostí.

1329_2e1b85b4573e759c0442302a60a24899

Film Nábřeží mlh a Michèle Morganová v okouzlujícím pršiplášti od Chanelové

Po začátku války v roce 1939 uzavřela Chanelová všechny své obchody – s prohlášením, že ve válečné době není pro módu místo (přitom ještě během První války se nezdráhala válečné atmosféry využít – navrhla třeba nesmírně úspěšná luxusní pyžama, která jejich nositelům nedělala ostudu ani při nočních přesunech do krytu). Běsnění Druhé války prožila v hotelu Ritz mezi německou smetánkou a nacistickými pohlaváry. Dokonce se otevřeně hlásila ke svému antisemitismu a snažila se zneužít svůj árijský původ jako nástroj k získání plné kontroly nad parfumérskou sekcí své firmy, jejíž licenci před válkou nevýhodně prodala majitelům kosmetické společnosti Bourjois, bratrům Wertheimerovým. (Neuspěla sice, ale po válce se obě strany dohodly a původní smlouvu z roku 1924 aktualizovaly. Výnos z prodeje Chanelu 5 tak až do smrti udělal z Chanelové jednu z nejbohatších žen světa).

Přestože válečné aktivity Chanelové vyznívají přinejmenším problematicky (některé zdroje dokonce uvádějí, že byla německou agentkou), po válce nebyla obviněna z kolaborace. Mnohé otázky jejího angažmá zůstávají nezodpovězené a četné detaily jejího tehdejšího života pro nás mohou být eticky velmi sporné. Ovšem stejně jako se v tomto textu nevěnuji „skandálnímu“ milostnému životu Chanelové, není tu prostor ani rozebírat její politické názory – odkazuji proto čtenářky na už zmíněnou nedávno vydanou knihu Lisy Chaneyové, která se pokouší i tyto komplikované rysy její osobnosti a chování pojednat bez laciné senzacechtivosti.

Proměnila-li v meziválečném období Chanelová (a s ní i Lanvinová, Vionettová a Patou) styl ženské módy precizními střihy a novými siluetami, které zároveň daly ženám mnohem více pohodlí, válka logicky módu posunula ještě dále směrem k praktičnosti. Válečný nedostatek i zapojení žen do výroby s sebou přinesly módu jednoduchou až pragmatickou – hrubé materiály, tvrdé siluety s širokými rameny, dlouhá saka a neforemné sukně, těžké boty. Pořád to byla móda praktická, móda pro pracující ženy – ale únavně těžkopádná, vzniklá z nedostatku, ne z možnosti volby.

V této atmosféře, která přetrvávala ještě několik let po válce, přišel v roce 1947 Christian Dior s naprostou revolucí. Jeho kolekci Coralle, inspirovanou květinami, ihned časopisy Vogue a Harper’s Bazaar přejmenovaly na „new look“, nový vzhled – až tak radikální jim proměna stylu připadala, že nebylo třeba zdůraznit nic jiného než jeho novost. Kabátky s měkkou siluetou, ramena bez vycpávek, znovu korzetem stažený útlý pas, zdůraznění prsou i boků vycpávkami a především nehorázně bohaté sukně, na které připadlo někdy až deset metrů látky – to vše vytvářelo hýřivý, rozmařilý a vlastní svůdností opojený obraz nové ženy. A válečnou skromností unavené ženy tuto módní revoluci okamžitě přijaly za svou, a to nejen ve Francii.

Chanelová se na Diorův úspěch dívala velmi kritickýma očima. Děsilo ji pozorovat, jak se do módy vracejí prvky, které ženy znovu proměňují v krásné, statické loutky, sice vysoce elegantní a svůdné, ale díky všem těm korzetům, vycpávkám a metrům látky omezené v dýchání i pohybu. Diorovská žena je krásný předmět určený pro to, aby byl obdivován, bytost z jiného světa, zcela nepodobná „drzé“ a životné předválečné ženě oblečené Chanelovou. I proto Chanelová tak často prohlašovala, že oblékat ženy není úkol pro muže – v mužském náhledu podle ní z žen budou vždy spíš figuríny než živé bytosti, které si chtějí také občas vykasat rukávy a strčit ruce do kapes.

V roce 1954 bylo Chanelové jednasedmdesát let a pro módní svět už byla spíše vzpomínkou a legendou. Ještě krátce po válce veřejně prohlašovala, že už nikdy nebude nic dělat. Najednou ale začal původní salón na Rue Cambon 31 ožívat, vrátily se tam mnohé z bývalých premières (ty nejzkušenější krejčovské mistrové) a jako modelky sem začaly přicházet dívky z lepší společnosti.

Jakmile se začaly objevovat zprávy, že Chanelová chystá návrat, začalo něco, co bychom dnes označili jako mediální smršť – novináři znovu publikovali staré texty a fotografie předválečných kolekcí a donekonečna rozebírali pikantérie z života Chanelové. Vyvolali tak obrovská očekávání spojená s 5. únorem 1954, na kdy byla přehlídka naplánovaná. Ale tato obrovská očekávání nemohla být naplněna: tolik očekávané modely najednou působily mdle, nudně a nenápadně jako matná vzpomínka na něco dávno uplynulého. Francouzský tisk Chanelovou vůbec nešetřil – v podstatě ji odepsal jako designérku jiné doby, která už nemá co předvést.

  • Zde je dobové video z přehlídek Chanelu v 50. letech a návrat Chanelové zachycený v dalším krátkém filmu Karla Lagerfelda – tentokrát s Geraldine Chaplinovou v hlavní roli:

Jediný, kdo se za Chanelovou v té době otevřeně postavil, byly redaktorky americké Vogue – vizionářsky vytušily, že kolekce není jen ozvěnou minulých dob, ale i začátkem něčeho nového. Ve Vogue po přehlídce sice trochu váhavě uveřejnili fotky pouze tří modelů, ale šaty a kostýmy Chanel nedlouho poté začaly nosit významné osobnosti módního světa – a v listopadu téhož roku už byly šaty od Chanelové triumfálně na obálce francouzské Elle. Popularita Chanelové stoupala natolik, že v roce 1957 obdržela v té době nejvýznamnější americkou módní cenu. Chanel, pro běžné nošení nejčastěji v podobě chanelovského kostýmu, začal znovu představovat dobrý vkus, nehledě na to, že styl Chanelu neprošel od meziválečného období velkou proměnou – právě v tom totiž byla (a je) jeho hodnota, která nepodléhá trendům a vždy podtrhuje individualitu toho, kdo jej nosí. Jak píše ve své knize Lisa Chaneyová:

Gabrielle sice se zápalem odmítala … kritiku, že se její kolekce vlastně nemění, nicméně pravda je, že zvláště její dámský kostým prošel nekonečným dolaďováním a bylo možno v něm okamžitě poznat značku Chanel. Ačkoli toto konstatování Gabrielle popuzovalo, je faktem, že v různých materiálech realizovala stálou recepturu a změny zajišťovala pomocí detailů: knoflíků, prýmků, podšívek. Ale v tom to právě bylo: když jste si vzala kostým od Chanelové, nemusela jste se starat, jak vypadáte. Jak už zaznělo mnohokrát, tyto kostýmy představovaly svého druhu uniformu – ale je tomu stejně jako u uniformy, v níž zdánlivě vypadají všichni stejně, jako to Gabrielle prohlásila o svých černých, „sériových“ šatech: individualita každého v takovém oblečení nemizí, ale naopak vystupuje do popředí (s. 361).

Z tohoto důvodu chanelovský kostým ovládl nejen 50. léta, ale přežil i módní revoluci 60. let (ztělesněnou sportovní módou a také minisukněmi, které Chanelovou obzvlášť odpuzovaly). Nová epocha Chanelu pak začala v roce 1983 pod vedením Karla Lagerfelda, který kongeniálně dokázal udržet jasný rukopis chanelovského stylu, ale zároveň jej neustále inovovat. A právě chanelovský kabátek je ikonou, ke které se Lagerfeld neustále vrací – jak ostatně ukázala i monumentální výstava Little Black Jacket, putující v letech 2012 mezi několika módními metropolemi.

Nakonec chci připomenout ještě jeden aspekt změny, kterou Chanelová v dějinách oblékání představovala: a tou je demokratizace módy. Na rozdíl od tvůrců, kteří se děsí kopírování svých nápadů, Chanelová věřila, že móda nemá být otázkou výlučnosti, že ji prostě musí přijmout ulice. Od začátku věděla, že jednoduché linie jejích modelů přímo vybízejí ke kopírování, a už ve 30. letech pořádala přehlídky určené pro krejčí a výrobce, kterým dovolila, aby její modely napodobovali. Nebránila se ani prodeji licencí na své modely a po válce propůjčila své jméno i výrobě konfekčních originálů (i když jen v USA, kde tato praxe byla běžnější). A tak asi nejznámější kabátek chanelovského stylu nenese přímo značku Chanel, ale vznikl v licenci americké firmy Chez Ninon – a je součástí slavného růžového kostýmu, který měla Jackie Kennedyová na sobě onen osudný den v Dallasu.

Uložit

Článek pro Vás napsala Petra (01.05.2017/11:34)

Leave a Reply

7 Komentáře "Chanelovský kabátek: Stručné dějiny jedné ikony, část 2."

Upozornit na
avatar
Photo and Image Files
 
 
 
Audio and Video Files
 
 
 
Other File Types
 
 
 
Třídit dle:   nejnovější | nejstarší
Vendula
Člen

Konečně jsem stihla dokoukat všechna ta videa. Musím říct, že spoustu těch modelů z archivních snímků bych klidně nosila i dnes, jen bych ubrala na špercích.
Když jsem se zamyslela nad tím, který z těch prezentovaných směrů by mi byl bližší – zda ten od Diora a nebo ten od Coco Chanel, tak bych si těžko vybírala. Mám ráda obojí, někdy střídmost a  praktičnost, jindy zas trochu té “načančanosti” a  opulence. (Tedy já mám starosti 🙂 !)

Jana
Admin

Klidně bych chodila jen v tom Diorovi. Akorát se to jaksi neslučuje s mým způsobem života. 😀

Vendula
Člen

Nejste Vy náhodou nějaká moc skromná 🙂 …? Můj výčet by byl delší 🙂

Vendula
Člen

To měla být reakce na Petru, příspěvek jsem špatně zařadila.

wpDiscuz